Článek
Poprvé a pravděpodobně i naposledy jsem se dívala na pořad Extrémní proměny. Člověk by čekal inspiraci, motivaci, příběh o změně. Jenže místo toho ve mně zůstal hlavně pocit znechucení.
Ne kvůli tomu, že měl hlavní hrdina nadváhu. Nadváha není žádný zločin a může se stát komukoli. Já sama rozhodně nejsem žádná Bardotka a dobře vím, že život někdy není jen o ideálních postavách a dokonalé disciplíně.
Jenže v tomhle příběhu mi začalo být velmi nepříjemně z něčeho úplně jiného.
Z toho, jak byl vykreslený vztah mezi manželi.
Pan Jakub měl nadváhu, rozhodl se s ní bojovat a pořad mu v tom pomohl. Jenže během dílu zaznělo něco, co mě zarazilo víc než čísla na váze. Sám přiznal, že několik let doma prakticky nepomáhal. Nepodílel se na chodu domácnosti ani na péči o děti.
Jeho žena mezitím roky zvládala všechno. Dům, dvě děti, práci a k tomu ještě muže, který doma příliš nepřiložil ruku k dílu.
A víte, co mě překvapilo nejvíc?
Že o ní nikdo neřekl ani jedno jediné dobré slovo.
Nikdo neřekl: Podívejte, jak silná ta žena je. Jak to všechno zvládla. Jak dokázala držet rodinu pohromadě, i když na to byla prakticky sama.
Místo toho se z ní v příběhu postupně stala megera. Ta, která svého muže nepodporuje.
Pak přišla další část příběhu. Pan Jakub odjel do Turecka, aby měl čas jen sám na sebe, na cvičení, na změnu životního stylu. Tři týdny se mohl soustředit jen na sebe.
A jeho rodina ho poplácávala po zádech. Jak je skvělý. Jak je statečný. Jak na sobě pracuje.
Jenže doma zůstala žena.
Žena, která se dál starala o dvě děti. O domácnost. Chodila do práce. A ještě k tomu všemu držela rodinu, zatímco její muž byl pryč.
A znovu – nikdo neřekl ani větu o tom, že by si zasloužila obdiv.
Nikdo neřekl, že je vlastně neuvěřitelné, že mu to vůbec umožnila.
Že místo výčitek prostě fungovala dál.
Když se pak pan Jakub vrátil domů, čekala ho – podle jeho slov – totálně zničená žena. Nečekala ho s jásotem, ohňostrojem a transparenty.
Byla unavená.
Upřímně, kdo by nebyl?
A přesto se pan Jakub tvářil dotčeně, že jeho návrat nebyl oslavován.
V další části dílu jsem sledovala, jak brečí nad tím, že mu nikdo nepřipraví svačinu až pod nos a že kolem něj nikdo neběhá. Jenže jsem neviděla moment, kdy by se zastavil a řekl si: Možná bych měl něco změnit i já.
Možná bych mohl nachystat dietní večeři celé rodině.
Možná bych mohl pomoct s dětmi.
Možná bych mohl své ženě trochu ulevit.
Místo toho jsem viděla muže, který si ze své manželky udělal maminku a služku. A když přestala všechno zvládat s úsměvem, byla najednou problém ona.
Upřímně? Pro mě to nebyl inspirativní příběh.
Pro mě to byl příběh o sobectví.
A možná ještě víc o tom, jak snadno společnost omlouvá mužské pohodlí.
Ale víte, co mě zklamalo úplně nejvíc?
Že mezi nejhlasitějšími obhájci pana Jakuba byly ženy.
Ženy, které jeho manželku označovaly za megeru. Ženy, které mu tleskaly, jak je úžasný.
A já si jen říkala – proč?
Proč jsme na sebe my ženy tak tvrdé?
Na jednu stranu se neustále mluví o rovnosti. O tom, že ženy mají mít stejné postavení jako muži.
Jenže jakmile žena chce rovnost doma, velmi rychle dostane nálepku. Megera. Stíhačka. Ta, která pořád něco chce.
Jenže domácnost není ženská práce. Děti nejsou ženská práce.
Domov je společný projekt.
A muž, který si z manželky udělá chůvu, hospodyni a maminku v jednom, si podle mě žádnou ženu nezaslouží.
Možná to zní tvrdě. Ale myslím, že bychom si to měly říkat častěji.
Protože žena by nikdy neměla být na všechno sama.
A už vůbec by za to neměla být označená za megeru.
