Článek
V Brůdkách se dodržoval jeden zvyk, který nebyl nikde napsaný, ale každý ho znal. Na Štědrý večer se nikdo nepřibližoval k domu Panenky. Stál na kopci jako opuštěný hlídač, nakřivo a zčernalý, s okny, která připomínala oči někoho, kdo už dávno nemrká. Všichni tvrdili, že je neobývaný. Všichni kromě tří kamarádů: Jendy, Ondry a Marka.
„Pojďme tam,“ navrhl Jenda, když se vraceli z bruslení. „Je Štědrý den. Co maximálně uvidíme? Prach a myši?“
„A možná duchy,“ dodal Ondra s nervózním úsměvem. Marek jen pokrčil rameny. Představa, že by se něčeho bál, ho dráždila.
Dům Panenky vypadal zblízka ještě hůř. Sníh se kolem něj netál, ale spíš vyhýbal, jako by se bál dotknout prahu. Když kluci otevřeli dveře, ozvalo se duté zakvílení – zvuk, který nikdo z nich nechtěl slyšet znovu. Uvnitř panoval těžký, zatuchlý chlad, přestože venku bylo mírněji než obvykle.
„Hele!“ zvolal Marek a ukázal na schodiště. Na prvním stupni ležela malá porcelánová panenka s prasklou tváří. Někdo jí rudou fixou dokreslil úsměv, který byl příliš široký, než aby působil roztomile.
„To tady někdo nechal schválně,“ šeptl Ondra.
Jenda panenku kopl stranou. Ta se překlopila na břicho—ale v tu samou chvíli se ozvalo hlasité ťuk. Jako by někdo zaklepal zevnitř stěny. Kluci se otočili. Ticho.
Odvážili se postoupit hlouběji do domu. Když vstoupili do obýváku, všichni strnuli. Na stole ležel vánoční svícen, nehořící, ale kolem něj byly rozházené malé papírky. Jenda jeden zvedl.
Byl na něm napsán jeho vlastní podpis. A pod ním slovo přijdeš.
„To není možné…“ hlesl. Nikdy nic takového nepsal.
„Hele…“ ozval se Marek slabě. Ukazoval směrem k rohu místnosti.
Stála tam panenka. Ta samá, kterou před chvílí kopl. Teď měla úsměv ještě širší. A vedle ní ležel nový papírek.
Tentokrát na něm stálo teď.
Svícen na stole najednou sám od sebe vzplanul. Plameny šlehaly vysoko, a přesto neosvětlily místnost. Naopak – stíny se zvětšovaly a kroutily, jako by ožívaly.
Ozval se dupot. Lehký, ale rychlý. Ze schodů se blížily drobné krůčky, jakoby desítky malých nožiček. Kluci couvali ke dveřím, ale ty se s prásknutím zavřely a zůstaly nehnuté, ani když Marek bušil ze všech sil.
První panenka se objevila na schodech. Za ní další. A další. S prasklými tvářemi, s namalovanými úsměvy, s prázdnýma očima, které se leskly jako sklo.
„Oni… se hýbou,“ vydechl Ondra.
Panenky pokračovaly dolů, tiše, se stejnou přesností, jako by je někdo řídil. A pak to kluci uslyšeli. Šepot. Slabý, syčivý, rostoucí. „Zůstaňte… hrajte si… zůstaňte…“
Když se panenky přiblížily na dosah, kluci se vrhli do okna. Sklo se pod jejich vahou vysypalo ven a studený vzduch jim udeřil do plic. Běželi, aniž by se podívali zpět.
Dům Panenky zůstal stát na kopci. Jen jediné okno vzadu svítilo bledým světlem, přestože uvnitř už nic hořet nemohlo.
A ráno? Ve sněhu okolo domu našli tři nové stopy. Drobné, rovnoměrné. Jako by dům zanechal vzkaz. A všichni věděli, že příští Vánoce bude čekat znovu.
