Článek
Máša. Dítě. Personifikace energetického nápoje v lidské podobě. Stvoření, které nepotřebuje spánek, hranice, hygienu, ani vysvětlení. Je to taková ta kombinace roztomilého smíchu a čistého chaosu, u které si nejsi jistá, jestli se máš smát, nebo zavřít všechny dveře na petlici.
A pak je tu Medvěd.
Ikona trpělivosti.
Terapeut, kuchař, uklízeč, chůva, hasič, lékař, opravář, instalatér a zároveň oběť emocionálního zajetí.
Je to přesně ten typ chlapa, který by ti v reálném životě napsal jen „ok“, zatímco uvnitř tiší existenciální křik.
A co dělá Máša?
Vtrhne. Zničí. Zpustoší. Rozloží.
A odchází s úsměvem, jako by právě zachránila planetu.
A medvěd za ní s výrazem:
„Všechno je v pořádku, mám situaci plně pod kontrolou,“
zatímco jeho duše tiše křičí do polštáře.
Každý díl je lekce z toho, jak moc moc můžeme jako rodiče vydržet.
Máša rozbije zahradu.
Medvěd uklidí.
Máša zničí kuchyň.
Medvěd uklidí.
Máša přivolá apokalypsu, ohně, tornádo, cirkus, vesmírný modul a možná i armádu tučňáků.
Medvěd uklidí.
A dítě se směje.
A já sedím.
A učím se přijímat realitu.
Je to básnický obraz rodičovství:
Někdo křičí.
Ty zachraňuješ škody.
A pak se to stane znovu.
Máša a medvěd je vlastně dokument.
Dokument o tom, jak rodič ztratí kontrolu, ale stále se snaží být laskavý.
Vnitřně vyhořený, ale navenek usměvavý.
Medvěd nejsi „on“.
Medvěd jsi ty.
My všichni jsme medvěd.
A Máša?
To je naše dítě po lentilkách.
A to, že medvěd zůstává –
že neumí odejít –
že jen tiše uklízí následky a dál se snaží…
To je nejčistší forma lásky.
Nebo Stockholmský syndrom.
Těžko říct.
Každopádně je to roztomilé.
A trochu děsivé.
Ale pustím to znovu.
Protože dítě je ticho.
A někdy to je jediná skutečná výhra dne.
