Článek
Ano, jsem na mateřské. A ne, neznamená to, že jsem automaticky podepsala smlouvu „já se starám o všechny a všechno“ s neomezenou pracovní dobou a bez nároku na oběd v klidu. Nejsem tu jako údržbář domácnosti, provozní kuchyně ani koordinátor ponožek. Jsem máma. A to úplně stačí, protože to už samo o sobě zabírá veškerou kapacitu člověka, který ještě nezapomněl dýchat.
Lidi mají často pocit, že když jsem doma, mám spoustu času. „Když už tu jsi, tak bys mohla…“ A já bych mohla, jasně. Mohla bych vyměnit žárovku, přerovnat celou skříň, vyluxovat, uvařit tříchodové menu, udělat chleba jako od francouzského pekaře a ještě u toho ladit harmonii rodinné duše. Jenže já jsem tu kvůli dítěti. Ne kvůli provozu domácnosti, kterou mezitím všichni ostatní rozebírají jak Lego bez návodu.
Miluju svoje dítě. Ale nemiluju to, když dospělí zapomínají být dospělí. Nejsem tu od toho, abych sbírala hrnky po obýváku, uklízela boty, co stojí uprostřed chodby jako umělecká instalace, nebo denně hledala, kde zase skončily klíče. Ne, fakt nemám „víc času“. Mám jen jinak rozložené priority. Většinou na přežití.
A jestli ještě někdo pronese větu „Ty se máš, jsi doma, pohodička“, tak mu klidně podám dítě v nejlepším rozjezdu batolecího tornáda a počkám pět minut. Uvidíme, jak rychle se pohodička změní v adrenalinový sport.
Mateřská je práce. Neviditelná, nonstop, bez nároku na pauzu. Je to péče, emoce, trpělivost a hodně hluboké dýchání, když se všechno sype. A do toho ještě někdo očekává, že budu zářit, organizovat, excelovat a být k dispozici. Ne. Já jsem na mateřské, abych byla s dítětem. Ne abych uklízela po lidech, kteří si umí odnést talíř, ale nechtějí.
A jestli chce někdo služku, ať si ji zaplatí. Já jsem totiž máma.
Pokud vám to doma někdo připomíná, klidně mu s úsměvem řekněte:
„Jsem na mateřské, ne ve službě. Dítě ano. Ty ne. Díky.“
