Článek
Na diskuzních fórech existuje zvláštní poddruh Homo sapiens: Máma Bio Dokonalá.
Její dítě nikdy neochutnalo cukr. Nezná sůl. Nevidělo čokoládu. Prošlo kolem sušenky a okamžitě samo odmítlo. Pije jen filtrovanou vodu skrze domácí křišťál. Spí od narození a neumí se vztekat. Zoubky má bílé jako reklama na dentální kliniku v Monacu.
A jak to víte?
Protože ona vám to řekne.
Neptáte se? Škoda. Ona to stejně napíše.
Někdo položí normální dotaz:
„Holky, čím krmíte dítě na výletě?”
A přiletí odpověď z nebeské svatozáře:
„Já teda nechci být neomalená, ale moje Amálka jí jen bio okurku od farmáře, kterého osobně známe, protože spíme na jeho louce a sklízíme si to sami ručně. Cokoli kupovaného je jed.“
A ostatní matky tam sedí, dívají se na polootevřený rohlík, který dítě právě olizuje, zatímco ho používá jako bagr, a jen cítí, jak se jejich duše pokládá do horizontální polohy.
A to nejlepší?
Tyhle bio mámy mají takový zvláštní zvuk, když píšou.
Čteš to a slyšíš takové to:
„Já jen pomáhám, protože mi záleží na zdraví všech dětí.“
Ale realita překladu z bio-řeči do normálního jazyka je:
„Já jsem lepší než ty, Jano, a tvoje dítě bude jednou jíst v Mekáči a volit špatně.“
A nejvíc mě dojímá tohle:
„Moje děti ani neví, co je čokoláda.“
Ano, zlato, zatím.
Do prvního dne ve školce.
Pak přijde Pepča s lentilkama a bude konec.
A Amálka se ti vrátí domů v euforii, zorničky jak satelitní antény, a ty budeš googlit „jak detoxikovat dítě po Orionu“.
Nechápej mě špatně.
Je super, že někdo zvládá bio-svět bez nervového kolapsu.
Ale když v diskuzích napíšeš:
„My dáváme někdy piškot, protože prostě žiju v realitě.“
Bio máma se rozzáří jako světlo u výslechu a vystřelí:
„Piškoty? To je čistý cukr a lepek! To je jako kdybys mu dala cigaretu!“
Ano, Marie, díky. Přesně tak.
Dávám svému dítěti herák v podobě kulatého žlutého sucharu.
Jsem monstrum.
A přesto, víš co?
Moje dítě je šťastné.
Někdy jí avokádo. Jindy kus rohlíku, co našlo v autosedačce z minulého týdne.
A žije.
Protože život není ekologická olympiáda, kde soutěžíme o to, kdo vyprodukuje dítě, které ve dvaceti pije kombuchu a dělá jógu na břehu fjordu.
Život je hlavně o tom, že se nezblázníme.
S láskou, kávou a piškotem v ruce
Máma, která nemá doma farmu, ale má nervy z masa.
