Článek
Byl to obyčejný podzimní večer, takový, kdy člověk cítí vlhkost v kostech a světla aut se vlečou mlhou jako pomalé lucerny. Šel jsem domů a myslel na to, že si udělám čaj, když jsem koutkem oka zahlédl pohyb. Nic zvláštního — dokud jsem si neuvědomil, že ten „pohyb“ nepatřil žádnému člověku ani zvířeti.
Vypadalo to jako slabé světlo, které se na okamžik zhmotnilo ve vzduchu. Ne bliklo. Ne mihlo se. Prostě se objevilo — a trvalo. Nebylo to od auta, protože silnice byla prázdná. Nebylo to od lampy, protože ta byla deset metrů daleko. Nebylo to od domu, protože všechny byly zhasnuté. A přesto to světlo svítilo přede mnou v naprostém tichu.
A pak to nejpodivnější: světlo se „sbalilo“. Jako kdyby ho někdo vtáhl do bodu. Zmizelo bez zvuku, bez stopy, bez jediného záblesku. Zůstal jen pach ozónu, který jsem cítil ještě několik minut.
Snažil jsem se to vysvětlit. Elektrický výboj? Optický klam? Halucinace?
Ale žádné vysvětlení nepasovalo. A tak jsem ten jev viděl jen jednou — a přísahal bych, že byl skutečný.
