Článek
Přebalování není žádná věda. Prostě rozepneš, vyčistíš, zapneš. Ale pro některé tchyně je to olympijská disciplína. A vaše pomalé, citlivé a klidné přebalování je tak akorát na účastnickou medaili ze školky.
Začalo to nenápadně: tchýně stála za mnou, sledovala mě a komentovala každý pohyb. „Takhle to bude tlačit.“ „To je moc volné.“ „To je moc těsné.“ V jednu chvíli jsem čekala, že vytáhne stopky a tabulku s hodnocením techniky.
Pak se rozhodla převzít velení. Jednou mi doslova vyrvala dítě z rukou s prohlášením: „Ukaž, to zvládnu rychleji.“ A opravdu zvládla. Rychleji, tvrději, s výrazem ženy, která právě porazila světový rekord a čeká, že jí zatleskám.
Vrchol nastal v momentě, kdy dítě začalo natahovat ruce po mně, a tchýně to okomentovala: „Vidíš? Chce, aby to udělala babička, ta to umí.“ V tu chvíli jsem pochopila, že tahle žena nevede jen soutěž. Ona se snaží vyhrát mateřství.
Absurdní na tom je, že já jsem vůbec nechtěla soutěžit. Já jen chtěla přebalit vlastní dítě bez publika a kritika s ambicemi trenéra národního týmu. A přesto tu stojím, poražená, bez diplomu, zato s lehce zaťatými pěstmi.
Ale víte co? Jednou ji nechám přebalovat celou šichtu. Bez zastávky. Bez komentování. A uvidíme, jestli si po těch třiceti plínkách pořád bude myslet, že jsem amatér.
