Článek
Kdykoli politik mluví o „běžné rodině“, je to skoro jako pozorovat někoho, kdo popisuje zvíře, které v životě neviděl. Mluví o problémech, které sám nemá. O cenách, které neplatí. O starostech, které neřeší. A potom se s vážnou tváří diví, že lidé jsou naštvaní.
Ztráta kontaktu s realitou je v české politice nebezpečná hlavně proto, že vede k rozhodnutím, která nedávají smysl. Kdo chodí nakupovat? Kdo platí účty? Kdo pracuje od rána do večera? Ne oni. A tak není divu, že si žijí v představě, že při každém problému stačí změnit paragraf nebo navrhnout reformu, která se nikdy neuskuteční.
My ale žijeme teď. Tady. V realitě, kde lidé berou půjčky na běžné výdaje. Kde rodiny řeší, jestli si mohou dovolit děti. Kde senioři pečlivě počítají, jestli jim vyjde na léky. A když pak tito lidé slyší řeči o tom, jak se ekonomice „daří“, není divu, že ztrácejí důvěru.
Politici často říkají, že rozumí našim obavám. Ale kdyby to byla pravda, nevypadalo by to tady tak, jak to vypadá.
