Článek
Babička celý život tvrdila, že ten večer změnil její pohled na svět. Nebyla pověrčivá, nebála se tmy a nikdy nepodlehla fámám. Právě proto její slova zněla vždy zvláštně vážně. Říkala, že člověk si většinou pamatuje jen to, čemu rozumí — ale některé věci se jednoduše vysvětlit nedají.
Bylo jí tehdy osmnáct. Šla z návsi domů, polní cestou, kterou znala nazpaměť. Nebylo tehdy pouliční osvětlení a světlo hvězd stačilo sotva na to, aby viděla vlastní ruku. A tehdy prý uslyšela kroky. Ne za sebou — vedle sebe. Jako kdyby šel někdo dokonale synchronně s jejím tempem.
Když se zastavila, kroky ustaly. Když zrychlila, zrychlily. Nikdy nikoho neviděla, přesto cítila přítomnost tak silnou, že ji to mrazívalo desítky let poté.
Nejpodivnější však bylo to, co následovalo. Kroky prý najednou přestaly, a v tu samou vteřinu se ozval zvuk, který popsala jako „prolomení ticha“. Něco mezi šumem, větrem a lidským výdechem. Když se otočila, nic tam nebylo.
„Od té noci vím,“ říkala, „že svět není jen to, co vidíme.“
A já si nejsem jistý, jestli to chci pochopit.
