Článek
Když jsem porodila, byla jsem připravená na bolest, krev, hormony i nekonečné kojení. Nikdo mě ale nepřipravil na to, že spolu s dítětem se do našeho bytu nastěhuje ještě jedna věc: ego mé tchyně. A to je, jak se ukázalo, mnohem náročnější na péči než novorozenec. Dítě aspoň občas spí. Ego tchyně je vzhůru pořád.
První týdny jsem byla v mlze. Nevěděla jsem, jaký je den, kdy jsem se sprchovala naposledy ani kde mám čisté tričko. V tomhle stavu křehkosti jsem byla ideálním terčem pro dobře míněné rady, které se neptají, jestli o ně stojím. Tchyně nastupovala do bytu jako generál. Dítě se jí zdálo málo oblečené, moc oblečené, špatně držené i špatně kojené. Já jsem byla především špatně všechno.
Každá její návštěva začínala větou já jen pomůžu a končila pocitem, že jsem selhala jako matka. Podle ní jsem měla dítě víc krmit, míň krmit, víc chovat, míň rozmazlovat a hlavně všechno dělat jinak než dělám. Mezi výměnami plen a záchvaty pláče jsem začala pochybovat o sobě víc než kdykoli dřív. Přitom jsem se snažila ze všech sil. Jenže ego tchyně mělo jiný plán: být středem vesmíru i v mém mateřství.
Nejtěžší nebylo to, co říkala, ale jak to říkala. S tím zvláštním úsměvem, který znamenal já vím líp. Když jsem se pokusila oponovat, dozvěděla jsem se, že ona vychovala dvě děti a já teprve jedno, takže matematika je jasná. Ve třech ráno, když jsem kojila a tiše brečela do polštáře, jsem si říkala, že tohle musí být nějaká zkouška, o které se v porodnicích zapomnělo mluvit.
První tři měsíce mateřství bez filtru jsou totiž směs lásky, vyčerpání a pocitu, že nic neděláte dost dobře. Když do toho někdo ještě přidá nevyžádanou kritiku, je to jako sypat sůl do otevřené rány. Zjistila jsem, že chránit sebe a své dítě není sobecké, ale nutné. Že mám právo říct dost, i když jde o rodinu.
Postupně jsem se začala nadechovat. Naučila jsem se odpovídat klidně, ale pevně. Děláme to takhle. Funguje nám to. Děkuji, ale rozhodneme se sami. Nebylo to snadné. Ego tchyně se bránilo, jako by šlo o život. Ale s každým dalším týdnem jsem byla silnější. Možná to bylo tím, že jsem každý den dokazovala sama sobě, že dokážu udržet malé lidské bytosti při životě. To dodá sebevědomí víc než jakákoli terapie.
Dnes, po prvních třech měsících, už nejsem ta vystrašená žena v mlze. Jsem pořád unavená, ale také si víc věřím. Vím, že mateřství není soutěž a že hlas tchyně nemusí být hlasem pravdy. Moje dítě nepotřebuje dokonalou matku podle cizích představ. Potřebuje mě. Takovou, jaká jsem. A to je možná to nejdůležitější, co jsem se v těchhle chaotických, krásných a náročných týdnech naučila.
