Článek
Nepřibrala jsem ze dne na den. Nebyl to jeden šok, jeden moment, kdy se probudíš a zjistíš, že se nevejdeš do kalhot. Bylo to pomalu. Nenápadně. Kilo sem, kilo tam. Stres, práce, málo spánku, přejídání večer, žádný pohyb. Klasický příběh, který zná spousta lidí.
Jenže já jsem si dlouho nepřipouštěla, že se něco děje. Nosila jsem volnější oblečení. Nekupovala jsem si nové džíny. Říkala jsem si, že „teď je blbé období“. Že se to zase srovná. Že to není tak vidět.
Vidět to bylo. Jen já jsem to nechtěla vidět.
Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem potkala známého, kterého jsem neviděla asi rok. Podíval se na mě, usmál se a řekl:
„Ty jo… ty ses nějak změnila, viď?“
Neřekl jak. Nemusel. Věděla jsem přesně.
Od té doby jsem si začala všímat věcí, které jsem dřív vůbec neřešila. Jak se na mě lidé dívají. Jak se mnou mluví. Jaký tón používají. Najednou bylo víc poznámek typu „no, hlavně zdraví“, „aspoň že máš apetit“, „tak ty si teď užíváš život, co?“.
V práci mě začali brát míň vážně. Ne otevřeně, ale mezi řádky. Když jsem navrhla něco na poradě, někdo vtipkoval: „To si dáme radši k obědu.“ Smích. Jako že sranda. Jenže já cítila, že se ze mě stává karikatura. Ne kolegyně, ale vtip.
Nejvíc mě ale bolelo randění. Nebo spíš jeho konec.
Dřív mi psali. Zvali mě ven. Odpovídali rychle. Teď jsem měla pocit, že jsem neviditelná. Že jsem se přesunula do jiné kategorie žen. Té, kterou si muži všimnou, až když není nikdo jiný. Té „hodné, ale ne přitažlivé“. Té „fajn na povídání“.
A já jsem přitom byla pořád stejná. Stejný humor. Stejné názory. Stejná osobnost. Jen víc těla.
Najednou se ke mně lidi chovali víc mentorsky. Víc shovívavě. Jakoby automaticky předpokládali, že jsem méně disciplinovaná, méně ambiciózní, méně přitažlivá, méně zajímavá. Jako by váha nebyla jen fyzická, ale i morální.
Začala jsem se stydět jíst na veřejnosti. V restauraci jsem si vybírala salát, i když jsem chtěla těstoviny. Ne proto, že bych chtěla hubnout. Ale proto, že jsem nechtěla, aby si někdo pomyslel: „No jasně, zase žere.“
Nejhorší na tom je, že jsem to začala přebírat i já sama. Ten pohled zvenčí se mi dostal pod kůži. Přestala jsem se fotit. Přestala jsem nosit šaty. Přestala jsem se cítit jako někdo, kdo má právo být vidět.
Ne proto, že bych byla tlustá.
Ale proto, že jsem byla tlustá ve světě, který s tím neumí zacházet.
Dvacet kilo mě nezměnilo jako člověka. Neudělalo ze mě horší kamarádku, horší dceru, horší kolegyni. Ale změnilo to, jak se ke mně chovají ostatní. A tím pádem i to, jak jsem se začala chovat sama k sobě.
Uvědomila jsem si jednu nepříjemnou pravdu: lidé tvrdí, že „na vzhledu nezáleží“. Ale realita je jiná. Záleží. Strašně moc. Otevírá nebo zavírá dveře. Určuje, kolik respektu dostaneš dřív, než vůbec promluvíš.
A nejvíc mě bolí, že jsem si myslela, že tohle se mi nestane. Že jsem dospělá, vyrovnaná, odolná. Že mě pár kil nerozhodí. Jenže nešlo o kila. Šlo o to, jak rychle se z „normální holky“ stane „ta, co by se sebou měla něco dělat“.
Přibrala jsem dvacet kilo.
Ale ztratila jsem mnohem víc: pocit, že mě svět vidí stejně jako dřív. A že moje hodnota není první věc, kterou lidé měří pohledem na moje tělo.
