Článek
Seznámily jsme se na Badoo. On měl v bio napsáno „Miluju přírodu“. Já jsem si to přeložila jako „rád chodí na procházky a někdy si udělá piknik“. Ne. To jsem se mýlila. On totiž miloval přírodu tak moc, že se zdálo, že se do ní chystá přestěhovat.
Přicházím do kavárny. On už tam sedí. A vedle něj na židli batoh. Ne takový ten malý páskový. Ne. Byla to Himalájská Expedice 1998. S popruhy, karabinami a spacákem přivázaným na dně. V kavárně. U cappuccina.
Já si sednu a říkám: „Ty někam jedeš?“
A on s naprosto vážnou tváří: „Člověk musí být připravený kdykoli.“
Já jen mrknu. „Na co? Na apokalypsu cappuccina?“ On otevře batoh. A začne mi ukazovat obsah. Tábornická lžíce. Nůž na křupavé kůrky chleba (cože?).
Čelovka (v případě výpadku elektřiny, samozřejmě, logicky).
A pak lahvička s dezinfekcí vyrobenou „domácí metodou“. Začala jsem se bát. Trochu.
Vrchol přišel, když objednal dort. Normálně dort. A vytáhl z batohu… váhu. Digitální kuchyňskou. A s naprostou samozřejmostí položil dort na váhu. Já tam sedím v džínách, co už mě půl hodiny prosí o milost, a koukám, jak si muž v plné polní váží sacharidy do nejbližší desetiny gramu.
A říkám: „Ty jsi nutriční terapeut?“
A on: „Ne. Ale měl jsem kdysi období, kdy jsem jedl čtyři rohlíky denně. A už se tam nechci vrátit.“ Dramatická pauza, jak kdyby mluvil o toxickém vztahu.
Chtěl mi dokonce ukázat jak správně sedět, aby se nezatěžovala páteř. Uprostřed kavárny. Můj mozek v ten moment posílal nouzové signály:
UNIKNI. TEĎ.
Ale já jsem slušná. Tak jsem si vypila cappuccino, poslouchala povídání o tom, jak v lese najdeš všechno, co potřebuješ k životu (já tam našla naposledy klíště), a přemýšlela, zda mě někdo potají nenatáčí.
Když jsme odcházeli, on mi říká:
„Můžu tě doprovodit? Mám v batohu i pláštěnku, kdyby začalo pršet.“
Obloha: slunečno, 27 °C.
Já: „Ne, děkuju. Jsem žena. Já jsem se narodila promočená.“
A od té doby, když někdo v bio píše „Jsem dobrodruh“, ptám se specificky:
Jak velký batoh vlastníš?
