Článek
Tchýně nakupuje na Temu. Hodně. A ráda. Všechno je levné, všechno se může hodit a všechno mi s úsměvem nosí. Organizéry, dekorace, věci, u kterých ani po rozbalení netuším, k čemu vlastně měly sloužit. Vždycky dodá, že to stálo pár korun a že na mě myslela.
Dlouho jsem to hrála. Poděkovala jsem, usmála se, dala to do skříně. Do šuplíku. Do kouta. Do bytu, který se pomalu plnil cizími nápady na můj život. Ne proto, že bych byla nevděčná. Ale proto, že říct pravdu by znamenalo narušit klid.
Pak přišel moment, kdy už to nešlo. Další taška, další plast, další očekávání radosti. A já jsem řekla, že ty věci nechci. Že je nepotřebuju. Že nemám kam je dávat. Řekla jsem to klidně. Bez útoku. Bez výčitek.
Urazila se.
Ne proto, že bych ji ranila. Ale proto, že jsem odmítla její způsob péče. V její logice to nebylo o věcech. Bylo to o ní. Koupila to přece pro mě. Myslela na mě. A já jsem si dovolila říct, že to nechci.
Najednou jsem byla nevděčná. Mladá, vybíravá, komplikovaná. Padla věta o tom, jak ona by byla ráda za cokoli. Jak dneska lidi nic neocení. Jak to s námi myslí dobře.
Levné věci mají zvláštní vlastnost. Nesmí se kritizovat. Když něco stálo málo, automaticky to získává morální ochranu. Nemáš právo to odmítnout, protože to přece nebyla žádná investice. Jenže nebyla to investice finanční. Byla to investice emoční. A tu po tobě někdo chce splatit.
Takže ty věci zůstávají. Ne proto, že by se hodily, ale proto, že se kolem nich vybudoval pocit viny. Každý organizér je malá připomínka toho, že jsi měla mlčet. Každá dekorace důkaz, že vděčnost má mít konkrétní podobu.
Nejhorší na tom není Temu. Nejhorší je představa, že péče se měří množstvím věcí, ne tím, jestli se někdo zeptá, co vlastně chceš. A že odmítnutí hloupostí je bráno jako odmítnutí člověka.
Neodmítla jsem tchýni. Odmítla jsem plast. Ale v některých rodinách mezi tím není rozdíl.
