Článek
Šéf to řekl klidně. Bez zvýšeného hlasu, bez emocí. Jako by konstatoval, že dnes bude pršet. „Omluva existuje jen jedna – smrt.“ V kanceláři bylo ticho. Takové to ticho, kdy nikdo neví, jestli se má zasmát, nebo se raději dívat do monitoru. Nikdo se nezasmál. Všichni se dívali jinam.
Byla to běžná práce. Obyčejná firma, žádná extrémní hierarchie, žádné krizové řízení. Tabulky, maily, termíny. A chyba. Ne obrovská, ne fatální. Prostě chyba. Lidská. Něco se přehlédlo, něco se poslalo pozdě, něco nevyšlo podle plánu. Nic, co by nešlo vysvětlit. Nebo dokonce napravit.
Jenže místo vysvětlení přišla tahle věta.
V tu chvíli mi došlo, že nejde o chybu. Jde o atmosféru. O způsob, jakým se tady dýchá. O to, že omluva není brána jako odpovědnost, ale jako slabost. Že přiznat chybu neznamená snahu věci zlepšit, ale přiznání viny, která se neodpouští.
Nikdo nic neřekl. Ani ten, kdo chybu udělal. Seděl shrbený, oči sklopené. Ne proto, že by nechtěl mluvit. Ale proto, že věděl, že mluvit nemá smysl. V téhle místnosti se omluvy neberou. Tady se jen evidují provinění.
Po poradě se všichni vrátili ke své práci. Klávesnice cvakaly, tiskárna hučela, káva tekla. Navenek se nic nestalo. Ale něco se posunulo. Všiml jsem si, že se lidé méně ptají. Méně upozorňují na problémy. Méně říkají „nejsem si jistý“. Protože nejistota je první krok k chybě. A chyba je tady neodpustitelná.
Ta věta se stala nepsaným pravidlem. Omluva neexistuje. Existuje jen výkon. Výsledky. Mlčení.
Začal jsem si všímat drobností. Mailů psaných opatrněji, než bylo nutné. Rozhodnutí, která se odsouvala, aby je musel udělat někdo výš. Schůzek, kde se všichni shodli, i když bylo jasné, že to není pravda. Ne proto, že by byli neschopní. Ale proto, že se báli.
Strach v práci není dramatický. Nemá podobu výbuchů nebo otevřeného ponižování. Je tichý. Systematický. Usazuje se v zádech, v žaludku, v tom, že si chybu raději necháte pro sebe a doufáte, že si jí nikdo nevšimne.
Nejhorší na tom bylo, že šéf si pravděpodobně myslel, že motivuje. Že nastavuje laťku. Že dává jasně najevo, že tady se chyby nedělají. Jenže realita byla opačná. Chyby se dělaly dál. Jen se o nich nemluvilo. A to je vždycky dražší.
Postupně jsem pochopil, že nejde o jednu větu. Ta byla jen symptomem. Skutečný problém byl v tom, že lidskost byla považována za slabinu. Že empatie byla vnímána jako neprofesionalita. A že omluva – jeden z nejzákladnějších nástrojů spolupráce – byla vymazána ze slovníku.
Jednou jsem udělal chybu i já. Nic zásadního. Ale dost na to, abych věděl, že bych se měl omluvit. Seděl jsem nad mailem a psal větu „omlouvám se“. A pak jsem ji smazal. Nahradil jsem ji složitým vysvětlením, pasivními obraty, formulacemi bez subjektu. Ne proto, že bych si za chybou nestál. Ale proto, že jsem se naučil, že omluva je nebezpečná.
A to byl moment, kdy mi došlo, že v téhle práci už vlastně nejsem celý. Že část mě je neustále ve střehu. Že hlídám slova, tón, výraz. Že práce, která má být „běžná“, mě stojí víc energie než by měla.
Věta „omluva existuje jen jedna – smrt“ zní drsně. Možná měla být vtipem. Možná nadsázkou. Ale slova mají váhu. Zvlášť když je říká někdo, kdo má moc. A v běžné práci se z podobných vět rodí prostředí, kde lidé mlčí, ne proto, že by neměli co říct, ale proto, že se bojí důsledků.
Omluva není konec autority. Je to začátek důvěry. A práce, kde neexistuje omluva, je místo, kde se pomalu umírá jinak. Každý den po kouskách. Bez pohřbu. Bez ticha. Jen s cvakáním kláves a pocitem, že něco není v pořádku – ale raději to neříkat.
