Článek
Představte si mě, maminku, co si kdysi četla knihy, filozofovala o smyslu života a snila o světě, kde se vede intelektuální diskuze. Můj mozek kdysi tancoval valčík. Dnes se beze slova válí v rohu, rozmazaný jak přezrálý banán, protože třetí hodinu koukám na houbu ve čtverečkovaných kalhotách, co se směje jak přidušená harmonika.
Ano, vítám vás v době, kdy moje nejčastější existenciální otázka zní: Proč je Patrik hvězdice, když je tak očividně okurkovitý?
Někdy si představuju, že můj mozek sedí u malého plastového stolku, srká studenou kávu a říká: „Kámo… vážně? Tohle? “
Ale kdo jsem já, abych bojovala. Dítě miluje Spongeboba, a já miluju, když neřve. Rovnice, co si za to zaslouží Nobelovu cenu za zachování domácího míru (a posledního kousku psychického zdraví).
Moje jazykové schopnosti zatím klesly na úroveň, kdy spontánně říkám „Ahoooj, kamarádi!“ i na poštovní pracovnici. Sociální život? Jasně. Povídám si s plyšovým králíkem a on mě chápe víc než kdokoli jiný. A víte co? Cením.
Spongebob se směje. Dítě se směje. Já se směju. Protože kdybych se nesmála, tak brečím do polštáře s potiskem Tlapkové patroly. A to je úroveň, ze které už není návratu.
Takže ano. Upadají mi mozkové buňky. Ale upadají s grácií. Ladně. Jako konfety z kanónu na dětské oslavě, které pak stejně uklízím jen já.
A přesto mám nadhled. Protože když jednou zjistíte, že největším vítězstvím dne je najít tichou minutu na záchodě, život vás už ničím nepřekvapí.
Spongebob forever. Moje mozkové buňky? Odpočívají v pokoji. Doslova.
