„Stydíme se za některé krajany.“ Co si Ukrajinci opravdu myslí o uprchlících v ČR

Mezi uprchlíky jsou vzdělaní profesionálové i lidé, kteří zde žili dávno před rokem 2022. A část z nich říká, že jim vadí, jak jsou jejich krajané házeni do jednoho pytle.

Od začátku ruské invaze přišlo do České republiky přes milion uprchlíků z Ukrajiny, z nichž se zhruba třetina dlouhodobě zdržuje v zemi. Ve veřejných debatách ale často zaznívá zjednodušený obraz: prý přišli hlavně „chudí Ukrajinci závislí na dávkách“. Tento narativ však popisuje jen část skutečnosti.

Kdo mluvil s ukrajinskými lékaři, IT specialisty, podnikatelkami či studenty, ví, že mezi nově příchozími jsou lidé z velmi různých prostředí. Někteří provozují firmy, jiní nastoupili do zdravotnictví, dopravy nebo výroby, další pokračují v dálkové práci pro zaměstnavatele v zahraničí. Nejde tedy o homogenní skupinu, ani o identickou sociální vrstvu.

Zajímavý a málo medializovaný je pohled těch Ukrajinců, kteří v Česku žili dlouho před válkou. Někteří přiznávají, že je mrzí, když Češi soudí celou komunitu podle jednotlivců, kteří porušují pravidla nebo se chovají konfliktně. Jiní říkají, že se někteří jejich krajané ocitli v pasti nouze a neporozumění jazykem, což vyvolává napětí na obou stranách.

Některé rozhovory z komunitních center ukazují, že mezi Ukrajinci existuje i stud nad tím, že negativní případy přitahují pozornost médií více než příběhy lidí, kteří pracují, daní, podnikají a snaží se v Česku žít plnohodnotný život. Zároveň se mnozí shodují, že je přirozené, že válka přivedla i lidi traumatizované, chudé a zranitelné. A že je nespravedlivé stavět je do role břemene.

Sociologové upozorňují, že cesta ke společenskému smíru vede přes pojmenování emocí na obou stranách: Češi mají někdy pocit, že pomoc nebyla spravedlivě nastavena, Ukrajinci zase cítí, že jsou posuzováni kolektivně. Pod povrchem však žijí vedle sebe dva národy, které spojuje více, než si připouštíme – historická zkušenost s okupací i touha přežít ve svobodné zemi.