Článek
Tchýně se neobjevuje. Ona se materializuje. Nepotřebuje klíče, kalendář ani varování. Prostě jednoho dne stojí ve dveřích a ptá se, proč má dítě ponožky, když „venku přece není taková zima“. Její hlas zní mile, jako by nabízela bábovku. Ale v podtextu už probíhá audit tvé schopnosti starat se o vlastní rodinu.
Přítomnost tchýně má zvláštní fyzikální účinek. Když je v místnosti, najednou vidíš všechno, co není perfektní. Drobek na zemi. Hrnek v dřezu. Vlastní duši, která se plazí po podlaze a šeptá „prosím, buď hodná, buď diplomatická, tentokrát to zvládnem bez ironie“. Většinou to ale nezvládnem.
Tchýně totiž ovládá pasivně-agresivní jazyk na úrovni starověké magie. Neřekne, že něco děláš špatně. Řekne: „No… já jen… za nás to bývalo jiné.“ A ty víš. Víš všechno. Víš, že tě právě porovnala nejen se sebou, ale ještě s jejím ideálním paralelním vesmírem, kde nikdy nikdo nestresuje, děti nepláčou a prádlo se samo skládá.
A pak je tu vztah k synovi. Nekonečná hymna. On je zlatý, on je hodný, on nikdy nezapomněl zavřít skříňku. Jasně, protože když zapomněl, zavřela ji ona. A i když teď žije s tebou, jeho legenda žije dál. To není partner. To je národní kulturní památka.
A přesto. Pod tím vším je láska. K synovi, k rodině, k tomu, co bylo. Možná strach, že už není tak potřebná. Možná jen neumí říct „bojím se být zbytečná“. A tak místo toho radí. A hodnotí. A komentuje. A my se párkrát nadechneme, počítáme do pěti, dáme si kafe nebo víno podle hodiny a připomínáme si, že jsme lidé, ne soutěžní reality show.
Možná jednou budeme stát na té druhé straně. A možná budeme lepší. Nebo stejné. Nebo ještě horší, protože budeme mít internet a memy. Každopádně humor nás chrání. Pokud se tomu dokážeme zasmát, pořád máme kontrolu.
A kdyby ne, pořád je tu Ibuprofen. A skupinový chat s ostatními ženami, které přesně ví, o čem mluvím.
