Článek
Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že moje tchyně bude jednou můj osobní boss-fight, vysmála bych se mu do obličeje. Já jí říkala „mami“, chodily jsme spolu na kafe, měla jsem pocit, že jsem vyhrála v loterii tchyní. A pak se narodila dcera… a z mé milé „mami“ se stal drsný generál přes výchovu, výživu i správné vrstvy oblečení při tropických teplotách.
Nevím, kdo vymyslel, že s porodem dítěte praskne i nějaká skrytá časovaná tchyňová bomba, ale u nás vybuchla naprosto učebnicově. Najednou měla potřebu mě korigovat ve všem: „Tohle drž takhle, tohle děláš špatně, tohle ji nedávej, tohle ji dej“, a vrchol byl, když mi ve dvě ráno vtrhla do pokoje, jako by šla zachraňovat svět. Vzala mi šestitýdenní mimino z rukou a s majestátním klidem Zapletalové odkráčela uspávat do verandy. Já jen stála v pyžamu, uprostřed noci, a přemýšlela, jestli je tohle normální, nebo jestli mi někdo podstrčil tchyni z alternativního vesmíru.
Další její hobby: brát moje dítě na hodiny a hodiny k sobě do postele, jako by šlo o nové domácí zvířátko, které si pořídila bez konzultace. Ano, měla jsem zakročit dřív. Ano, nekročila jsem. Ano, dneska se mi dělá fyzicky špatně, když na to jen pomyslím.
Když jsme se poprvé pohádaly, byla jsem přesvědčená, že konečně pochopí. No… nepochopila. Naopak jsem se nakonec omlouvala já. Já! Jako by celý konflikt byl jen tím, že jsem nepochopila její geniální systém výchovy a dovolila si mít mateřský pud.
Po hádce se to trošku uklidnilo. Na oko. Na dvě a půl hodiny. Protože pak nastala další levelová scéna: krmení čtyřměsíčního dítěte chlebem. Bez mého vědomí. Dva týdny. DVA. TÝDNY. A já to zjistila jen proto, že tchyně jen tak mimochodem prohodila: „No víš, ona ho má ráda!“ To je skvělé, já mám ráda Aperol, ale taky mi ho nikdo neleje v devíti měsících.
A pozor – má parťačku. Sestru mého muže. Duo, které by klidně mohlo natočit kulinářskou show „Jak nacpat nevhodné potraviny miminu navzdory matce“. Zmrzlina? Ano. Sušenky? Ano. Smažené záhadné koule z take-outu? Taky ano. A moje „NE“ pro ně evidentně znamená „pokračuj, jen to dělej tiše“.
Moje nervy jsou napjaté jak struny na houslích, které už někdo desetkrát přetáhl. Často přemýšlím, jestli brečet, nebo se smát, ale nakonec se směju – takovým tím hysterickým, lehce šíleným smíchem, u kterého už nevíte, jestli vás bolí břicho nebo duše.
A tak si říkám: možná jednou napíšu návod. Jmenoval by se:
„Jak přežít tchyni, která si myslí, že porodila vaše dítě.“
Ale zatím přežívám jen díky humoru, kafi a občasné představě, že bych si pořídila elektrický ohradník mezi našimi dveřmi.
