Článek
Nikdy jsem nepatřila k lidem, kteří by vyhledávali konflikty. Spíš naopak. Věřila jsem, že spousta věcí se dá přejít, když člověk zachová klid a nadhled. A přesně tak jsem se roky chovala i k mé tchýni. Její poznámky jsem brala jako něco, co k ní prostě patří.
Vadilo jí, jak vařím, jak uklízím, jak vychovávám naši dceru. Často jsem slýchala, že ona by to dělala jinak a lépe. Vždycky jsem si řekla, že nemá cenu se hádat. Kvůli manželovi, kvůli rodině, kvůli tomu pověstnému klidu.
Jenže pak přišel okamžik, který všechno změnil.
Seděly jsme v obýváku, dcera si hrála a tchýně se k ní naklonila. S úsměvem, který měl působit mile, pronesla, že maminka je trochu blbá. Řekla to přede mnou, bez váhání, jako by šlo o nevinný žert.
Ztuhla jsem. Ne proto, že by mi někdo řekl něco ošklivého. To už jsem zažila mockrát. Ale proto, že to zaznělo před mým dítětem. Viděla jsem, jak se na mě dcera podívala, a v tu chvíli mi došlo, že mlčení už není řešení.
Poprosila jsem tchýni, aby o mně před dcerou takhle nemluvila. Odpověděla, že to byl jen vtip a že jsem přecitlivělá. Dřív bych se možná omluvila, aby byl klid. Tentokrát jsem to ale neudělala.
Řekla jsem jí, že shazovat matku před vlastním dítětem není vtip, ale ublížení. Že tím nerespektuje nejen mě, ale i vztah mezi mnou a mou dcerou. Mluvila jsem klidně, ale pevně. A poprvé jsem měla pocit, že říkám přesně to, co jsem měla říct už dávno.
Tchýně se neomluvila. Spíš se urazila a prohlásila, že už raději nebude říkat nic. Ale mně to nevadilo. Protože jsem viděla, že dcera stojí u mě a drží mě za ruku. A to pro mě bylo důležitější než jakákoliv omluva.
Ten den jsem si uvědomila, že nastavovat hranice není drzost. Je to nutnost. Nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli dětem, které nás sledují a učí se z našeho chování.
Možná si o mně tchýně nemyslí nic lepšího než dřív. Ale já už vím, že nejsem povinna snášet ponižování. A že někdy stačí říct jasné a klidné dost, aby se věci začaly měnit.
