Článek
„Vánoční prázdniny“ jsou přesně ten typ filmu, který vám připomene, že i vaše rodina je vlastně úplně normální. Clark Griswold je člověk, který chce „dokonalé Vánoce“ – a právě proto je záměrně odsouzen k tomu, aby bylo všechno naprosto, spektakulárně a komediálně špatně. Tenhle chlap by zkazil i instantní kaši, a přesto věří, že zvládne rekonstrukci svátků v hollywoodském stylu.
Jeho snaha rozsvítit dům tak, že by to NASA považovala za nouzový signál, působí jako manifest chronického přehánění. Kdyby Clark dostal do ruky ještě pár metrů světýlek, pravděpodobně by omylem navázal kontakt s mimozemšťany. A celá rodina? Každý článek roztomile neschopný, jako by si casting vybral princip: „Najdeme ty, kteří absolutně nezvládají základní komunikaci.“
Když na scénu dorazí bratranec Eddie, film se změní v sociální experiment o tom, jak moc se dá narušit už tak rozložená rodinná dynamika. Eddie je jako chodící důkaz, že Darwin měl možná pár mezer v teorii. A když zaparkuje svou plesnivou karavanu před domem, je jasné, že Vánoce pozbyly poslední šanci na klid.
A samozřejmě nesmíme zapomenout na veverku, šíleného šéfa, uvíznutou kočku, všudypřítomný chaos a Clarkovu tvář, která připomíná člověka, jenž už přesáhl limit toho, kolik absurdit dokáže mozek logicky vysvětlit. Finále filmu jen potvrzuje, že Griswoldovi neoslavují Vánoce — oni je přežívají.
„Vánoční prázdniny“ jsou zároveň milé i tragické. Jako by někdo vzal tradiční rodinný film, napumpoval ho kofeinem, přidal pyrotechniku a nechal Clarka řídit celý cirkus. Výsledek? Sváteční chaos, který se stal klasikou ne proto, že je perfektní, ale protože nám připomíná, že dokonalost je hluboce přeceňovaná. A že vedle Griswoldů jsme všichni vlastně absolutně v pohodě.
