Článek
Takže scénář. Máma v domácnosti. Jedno dítě. A muž, co umí spočítat svoje zásluhy jako účetní za trest: „Vždyť jsem vynesl koš! PŘED TÝDNEM!“ A kamera jede.
A my sledujeme tu tragédii století, tu řeckou tragédii, tu SOFOKLOVSKOU LAMENTACI:
„Já se hrozně snažím, ale prostě to nejde, já jsem unavená, já si připadám sama na všechno.“
Sestřih: dítě kvičí, máma kvičí, muž dýchá nahlas (protože to je jeho největší fyzická aktivita týdne), a všichni diváci doma křičí na televizi:
„DRAHÁ, TOHLE NENÍ EVEREST. TOHLE JE 2+1 V MOSTĚ.“
A pak přichází highlight:
„Já na to nejsem zvyklá, já nemám podporu, já to nedávám.“
Ale největší šleha je, když přejede druhá manželka. Ta, která přežije čtyři děti, dva psy, tchyni v obýváku a manžela, který ví, jak se spouští pračka. Ta vejde, rozhlédne se a řekne:
„Tady je problém v tobě, ne v bytě.“
A naše křehká televizní orchidej se začne tavit jako vosk u radiátoru.
Slzy, hysterie, mikrofon lapá po kyslíku.
Protože realita je brutální:
Některé mámy ve Výměně žijí v přesvědčení, že starost o jedno dítě a dva talíře v dřezu je Velká Domácnost Bohyně-Plánovačky. A přitom muž pochoduje po bytě.
Miláčku, začneme základní sadou:
Vidíš hračky na zemi? Seber.
Vidíš plínky? Vyhoď.
Vidíš dítě? Postarej se.
Není potřeba licence, certifikace ani výcvik u mariňáků.
A ty, televizní mámo?
Neříkej, že to nejde.
Řekni: „Tohle přestávám dělat sama.“
Protože jestli má muž na nohou ponožky, má i ruce.
A jestli má oči, může je používat i k něčemu jinému než k prohlížení TikToků na záchodě.
Pointa není v tom, že to nezvládáš.
Pointa je, že jsi uvěřila, že to máš zvládat sama.
A kamery? Ty ti to ukážou z nejhoršího úhlu.
Ale možná právě to je potřeba.
