Článek
Škola by měla být místem, kde mají všechny děti stejné podmínky. Přesto se stále častěji setkávám s tím, že se z běžné školní docházky stává finančně náročná záležitost. Jednou je to příspěvek na pracovní sešity, jindy na projektový den, výlet, divadlo nebo „dobrovolnou“ aktivitu, která ale ve skutečnosti dobrovolná vůbec není.
V naší třídě učitelka vybírala peníze prakticky neustále. Částky se možná zdály malé, ale když se sečtou během několika měsíců, už nejde o zanedbatelnou položku. Navíc ne každý rodič si může dovolit bez mrknutí oka sáhnout pokaždé do peněženky. Někteří počítají každou korunu a právě jejich děti pak stojí stranou.
Zlom nastal ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že se to bere jako samozřejmost. Že se nikdo neptá, zda s tím rodiče souhlasí, ani zda mají na výběr. Řekla jsem proto otevřeně, že další peníze už dávat nebudu. Ne proto, že bych nechtěla podporovat vzdělávání, ale proto, že vzdělání má být dostupné pro všechny, ne jen pro ty, kteří si to mohou dovolit.
Učitelka mou reakci nepřijala s nadšením. Padly argumenty o tom, že bez peněz to nejde a že děti přijdou o zajímavé zážitky. Jenže škola není komerční kroužek ani zážitková agentura. Je to veřejná instituce, která má hledat cesty, jak učit i bez neustálého vybírání peněz.
Existuje spousta aktivit, které nestojí nic. Projekty založené na spolupráci, diskusi, kreativitě nebo práci s tím, co je běžně dostupné. Výuka venku, práce s knihovnou, zapojení místní komunity nebo jednoduché školní projekty mohou být stejně přínosné jako drahé programy.
Pokud si zvykneme mlčet a platit, nic se nezmění. Otevřená debata o financování školních aktivit je nutná. Nejde o útok na učitele, ale o připomenutí základního principu. Škola má spojovat, ne rozdělovat děti podle toho, kolik peněz mají jejich rodiče.
