Článek
Tak jo. Sula se rozhodne vytvořit umění. A ne, nestačí papír. Nestačí blok. Nestačí ani kartonová krabice od vysavače, která by mimochodem byla perfektní.
Ne. Ona chce duhu na zdi. Protože proč si neoznačit teritorium jako mladá graffiti legenda ještě před školkou. Klidně to podepiš „Sula 2023“ a přidej hashtag #streetart #jsmeumělci.
A Bing?
Ten tam samozřejmě musí být.
Bing má takový ten typický „já to udělám taky“ syndrom. A když to udělá Bing, všichni víme, že je to začátek konce.
Sula maluje oblouk. Vypadá to… ok.
Bing přichází na scénu a jeho duhový tah vypadá jak otisk kola traktoru po dešti.
A Sula, bohyně laskavosti, to prostě říká nahlas. A Bing se urazí. Samozřejmě že se urazí. Protože Bing je král velkých emocí a nulové sebereflexe.Když Bing pláče, tak pláče celý svět. A Flop tam stojí jako vyhořelý manažer na teambuildingu, co už viděl všechno a vůbec, ale vůbec nemá energii to řešit.
Sula mezitím přepíná z „jsem mile kreativní víla“ na „kontrolní účetní “, která právě zjistila chybu v rozpočtu.A tady se to láme.
Dětské přátelství + tempera + zdi + ego = katastrofa
Bing spustí brekot, jako by mu někdo zakázal dýchat.
Sula brečí, protože Bing brečí.
Flop uklízí, protože Flop uklízí vždycky.
A já u toho sedím a říkám si: „Tohle není seriál. To je dokument.O rodičích, kteří přežili. A neztratili občanku ani rozum.“
Konečné morální poučení epizody?
Něco jako „každý může tvořit, když spolupracujeme“.
Realistické poučení?
Nikdy. Nikdy. Nedávej. Dítěti. Barvy.
Takže ano. Děti jsou kreativní bytosti.A zeď je technicky plátno. Ale víte, co je taky technicky pravda? Že duha na stěně nikdy není duha.
Je to připomínka toho dne, kdy jsme se rozhodli nemít zamykací skříňku na výtvarné potřeby.
A Flop to ví.
My to víme.
Zeď to ví.
Jen Bing to ještě musí zjistit.
A nějak mám pocit, že zítra bude malovat znovu.
A víte, co je na tom všem nejkrásnější? Že zítra to děti zapomenou. Úplně.
Jako by ta duha nikdy neexistovala, jako by jsme nečistili zeď mokrou houbičkou, co smrdí jako zoufalství a citrusový prostředek na nádobí.
Ale ta zeď? Ta si to pamatuje. A já taky.
A jestli ještě jednou někdo řekne „nech je rozvíjet kreativitu, vždyť jsou to děti“, tak mu dám štětec, temperu a čistě vymalovaný obývák a nechám ho žít svou pravdu.
Protože kreativita je krásná.
Dokud není na zdi.
