Článek
V lednu letošního roku jsem se při pohledu na váhu zhrozil a rozhodl se s tím něco udělat. Takhle asi začíná hodně příběhů začínajících běžců :-).
Po letech, kdy jsem kolo takřka neodlepil od těla, nastal z několika důvodů mnohaletý útlum a já se začal zadýchávat i do schodů. Pravdou je, že jsem se snažil snižovat váhu jízdou na kole, ale nejsou tam tolik viditelné výsledky. A navíc mě v tom zimním marastu přestalo bavit po hodinové až dvohodinové jízdě trávit ten samý čas mytím sebe i kola. I když jsem celý život běh pomlouval a tvrdil, jak je to nezdravé, tak i já jsem 30. ledna vyběhl a tehdy to všechno začalo. Tady bych měl ještě dodat, že v říjnu loňského roku jsem podstoupil artroskopii levého kolene, počínající artróza.
Jako správný sportovec jsem do toho šel po hlavě. To, že jsem si totálně zakyselil stehna a týden nemohl chodit, je v mém případě naprosto normální. Zrovna doma probíhala rekonstrukce ložnice a vstávání z matrace položené na zemi bylo pro mě každé ráno neskutečné utrpení. Ale jedenáct a půl kilometru za hodinu a čtvrt při průměrné tepovce stošedesát naznačovalo, že budu dobrým běžcem :-).
Potom jsem postupně kilometry přidával. Tepovka se snižovala a já jsem začal studovat různé běžecké časopisy a www stránky. Za měsíc jsem si dal Cooper test, abych věděl, jak na tom přibližně jsem. Za 12 minut jsem uběhl 2600 metrů a byl jsem celkem spokojený.
Při jednom běhu, asi tři kilometry od baráku jsem ucítil takové slabé tahání na pravém hamstringu. Postupně zesilovalo, až přešlo do takového lupnutí a já měl pocit, že mi někdo do pravého stehna zezadu vrazil nůž. Asi jsem si sval nebo nějakou šlachu v těch místech natrhl. Za dva dny se mi tam objevila krvavá modřina velikosti talíře. Byl jsem tedy na 10 dní odstavený a začínal jsem se učit něco o protahování a jiných věcech kolem běhání. Po dvou měsících mi to občas ulétlo, ale byl jsem již schopný uběhnout i 20km bez toho, abych na konci umřel nebo nemohl týden chodit.
5. dubna už se mi povedlo se ségrou trénující na svůj první maraton uběhnout ve velice poklidném tempu (7 minut na kilometr) 31 kilometrů. Začínal jsem si též pohrávat s myšlenkou na maraton, ale vím, že čas ještě nenastal :-). Ale těším se a plánuji, že ho dám ještě letos v létě v okolních lesích. A netrvalo to dlouho. Ta myšlenka mě popadla naprosto spontánně 1. června ráno při snídani. Do ledvinky jsem si dal litr vody, jeden banán a dva malé pytlíky rozinek.Trasu už mám trošku v hlavě a tak se vydávám přes Bezděz (ano, takové jsem pako), směrem na Mácháč a pak domů. Po ránu, plný síly jsem na Bezděz doslova vylétl. Dolů po červené na Doksy to šlo také samo, ale na 32. kilometru to přišlo. Pověstná maratonská zeď, o které jsem četl a nechápal, o co jde. Česky řečeno: ,,Došlo mi". Nebylo sil a já šel domů asi 5 kilometrů volnou chůzí. Hlava už to prostě nerozběhla a já poznal tu bezmoc, když není z čeho brát. Pokus o maraton jsem tedy uložil k ledu.
25. června jako každý druhý den vybíhám do obory. Běžím na pohodu ve své hubnoucí tepovce (což je 130 až 140 tepů za minutu) svých pár kiláků. Cesta pohodově ubíhá, do uší mi své songy posílá David Gilmour a já zjišťuji, že jsem asi deset kilometrů od baráku, svěží, plný síly a v dobrém čase. Dobíhám tedy na délku 10,5 km, tam to odbrzdím a valím zpět už hlava nehlava s tím, že si zaběhnu svojí půlku. Čas 1,45 na 21 kilometrů mě velice potěšil a před brankou se mi žadudek obrací naruby. Ale včerejší večeře je už moc daleko na to, aby vylítla. Pro tentokrát se povedlo a nepozvracel jsem se, protože většinou běhám na lačno nebo jen na kávu. Nevím, kde jsem zaslechl motto, nebo jsem ho vymyslel já: „V cíli jsi se nepoblil?? Tak to jsi neběžel naplno.“ Každopádně se už můžu vytahovat a poměřovat s ostatními hobíky. Na závody mě to ale netáhne, radši si užívám samoty v místní oboře či lesích.
Na letošní dovolené u Lipna jsem chodil každé ráno běhat a začínal poznávat, jaké to je vypěstovat si závislost a ujíždět na nejlevnějších a nejméně škodlivých drogách - endorfinech. Někdy jsou pocity při běhání nepopsatelně slastné, ale občas to bolí jak sviňa. Za týden u Lipna jsem naběhal 85 kilometrů :-) a udělal si z toho takové běžecké soustředění. Došlo ale i na turistiku, inlajny a kolo s mojí Moni.
Další krásný zářez do knihy rekordů jsem si udělal v červenci. Moni šla na naší lesní inlajnovce na borůvky a já si řekl, že bych tam mohl dát rychlejší desítku. V osm ráno bylo příjemných 25 stupňů a já se v klidu rozběhl. Pak mi ale seplo a běžel jsem si pro rekord. Čas - 46,20. Běžel jsem na maximum, snídani už jsem bohužel neudržel :-).
Celé léto si tak nějak běhám, jak to vyjde, nejméně však 3× týdně od 10 do 20 kilometrů a občas to i o pár kilometrů ulítne. Snažím se držet rozumné tempo, občas nějaký fartlek či intervaly. Není to ale tak, že bych bez běhání nemohl být. Někdy se musím hodně přemáhat, někdy to bolí, ale jsou i dny, kdy ráno, ještě než otevřu oči, stojím v běžeckém u branky a hodinky loví satelity na obloze. Mimochodem, mé nové suprové hodinky suonto ambit 3 run to zvládají za neuvěřitelné 2 vteřiny :-). Technika je mým koníčkem a kochat se grafy, jak naskakují kilometry, kolik jsem běžel v hubnoucí, jak dlouho jsem vydržel na krev a podobně, je super.
V červenci jedeme na oslavu tchánových kulatých narozenin do Krušných hor a já mám sebou čistě náhodu běžecké nádobíčko. Trasu už mám předem promyšlenou. Z Vysoké Pece po hraně povrchového dolu ČSA na zámek Jezeří a zpět. Cestou mě potkává první běžecká nehoda. V dáli se cesta rozdvojuje, já to mám krásně rozběhlé, nechci zastavovat, a tak za běhu koukám do mapy na mobilu. To se ale nemá. Najednou jsem ve vzduchu a krásným parakotoulem se prakticky bez snížení rychlosti dostávám na nohy a pokračuji. Pravda, krvavé rameno, loket a asi tak kilo prachu po těle znamená, že tento trik ještě nemám dokonale vypilovaný. Tohle bych chtěl ale vidět na videu. To vše asi proto, že člověk spíš nepustí z ruky mobil, než aby si chránil obličej či jiné pro život důležité části těla. Nad zámkem se mi otvírá neuvěřitelný pohled. Kdo neviděl, nepochopí a neuvěří. Pode mnou kousek lesa, zámek ve své plné kráse a za ním, kam až nejen lidské oko dohlédne, prach a těžební plochy povrchových dolů. Protože bylo celkem vedro (34 stupňů ) a nepršelo několik týdnů, v puse se mi tvoří něco na způsob betonu. Prach z lomu je všude a já doufám, že ve sprše nezabetonuji odpadní kanálek. Nic neva, jak já říkám. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Těchto 14 kilometrů bylo hodně brutálních.
30. srpna slavím takové malé jubileum, a jak jinak, během. 16 kilometrů po inlajnovce, okolo Hamerského rybníka, směrem na Osečnou, při teplotě 33 stupňů, krásně zakulatí moje statistiky letošního běžeckého snažení. Moje první uběhnutá tisícovka trvala půl roku a podařilo se mi sundat deset kilo. Ale ani kolo jsem nezanedbával. 3000 cyklokilometrů také potěší.
V září se dočítám na firemním webu o charitativní akci Teribear, který zaštituje Tereza Maxová, a přihlašuji se. Třeba tam poznám nějaké běžce a nachytám zkušenosti do tréninku. Plán mám troufalý. Pojedu tam na kole a pokusím se konečně o ten maraton a domů mě dopraví Moni, až pojede z práce autem.
Předpověď hlásí krásné počasí, tak není co řešit. Už při cestě na kole ale plán začíná haprovat. Nějak se necítím dobře. Dojedu na místo k Jizeře, kupuji čip a převlékám se do běžeckého. Na cyklokomputeru je mimo ujetých 37 kilometrů i hrozivých 33 stupňů. Dávám se tedy do toho a začínám kroužit po cestě vedle Jizery po okruhu dlouhém 1,2 kilometru. Tepovka okamžitě vylétne na 155 i při rozumném tempu a já vím, že dneska to nebude nic moc.
Koleček obkroužím asi dvacet a pak přecházím do chůze, ostatně spousta lidí tam jen tak chodí. Nakonec je z toho 30 kilometrů a 600 korun pro dětský domov v Krnsku. Škoda auto totiž věnuje za každý kilometr a každého i chodce, kdo si koupí čip a projde bránou, 20 korun zmíněnému domovu. Po doběhu dávám 3 malá pivka a strašně mastnou klobásu. A to jsem neměl. Ležím na trávě a přemýšlím o životě. Moni má přijet za 40 minut, a tak soudím, že bych to aspoň ještě třikrát mohl dát chůzí. Chci se postavit a nejde to. Motá se mi hlava, a když se mi povede vstát, žaludek mi hlásí, že klobása tam dlouho nevydrží. Svalím se tedy zpět na trávu a čekám na Moni. Cesta k autu a uklizení kola byla nelidská dřina. Celou cestu domů (28 kilometrů) mi hlava bezvládně visí z okénka a já se snažím klobásu dovést domů. Povedlo se a teď už vím, že klobásy po běhu ne.
Pár slov jsem tam prohodil i s jedním borcem, který se tam se mnou dal do řeči, což mě potěšilo. Protože už jsem se za běžce pár týdnů začal považovat. Všiml jsem si, že onen běžec měl hodinky suunto jako já, tak jsem ho přes fejs vyhledal a vyžádal si pomoc při nastavení některých věcí a prohodili jsme pár slov. Lámal mě na závod, který pořádá, ale délka 50 kilometrů v té době pro mě patřila do sekce ultramagořiny. Po vyhledání propozic a trasy soudím, že bych to mohl dát na kole mimo závod.
O 14 dní později, při teplotě kolem nuly vybíhám na svojí pravidelnou trasu do obory Židlov, kterou mám za barákem. Běžím na pohodu, tepovka kolem 130, teplota super, nepotím se a jde to tak nějak samo. A já to pořád natahuji a natahuji. Najednou koukám, cedule Osečná pět kilometrů. Začínám přemýšlet a vychází mi, že stejnou cestou domů to hodí 32 kiláků, a tak to otáčím. Je neskutečné, jak lehce se mi běží, a mě napadá, že nastal ten správný okamžik a jdu do toho. Šest kilometrů od domu to točím doleva ještě na Jabloneček. Pět kilometrů tam a zpět na pohodu, endorfiny stříkají kolem mě, a kdyby mi dal v tu chvíli někdo podepsat přihlášku na závod na 100 kilometrů, tak neváhám. Domů mě čekají poslední čtyři kilometry a tři menší kopečky. Je to tady. Na velké kafe, bez jídla a pití se maraton fakt uběhnout nedá. Zase rána fošnou přes papulu, blikanec nebo ona pověstná maratonská zeď je tu. Nohy se zastaví a není sil. Pár vteřin oddechnu a říkám si: „Jestli postojím déle, tak je konec a čas při tom tak pěkný.“ To se stane ještě dvakrát, kdy zastavuji na pár vteřin, ale síla vůle, mozek a já nevím, co mě nahrne domů, do cíle. Časomíra mého soukromého závodu se zastavila na čase 4 hodiny a 9 minut. Ovládlo mě celkem zklamání, protože do 30 km jsem to měl rozběhnuté na čas pod čtyři, ale pak se rozlije pocit uspokojení a hrdosti. K sakru, já jsem uběhl maraton!
Po sprše se snažím přes odpor žaludku do sebe něco dostat a svalím se na gauč k TV a chci odpočívat. Nohy ale vibrují a bolí tak, že si říkám, že musím něco dělat, abych tu bolest nevnímal. Lezu tedy na garážové stání a dvě hodiny pokládám a přitloukám šindel na střechu. A opravdu na bolest zapomínám, jen po těch štaflích se leze trošku blbě.
Druhý den při noční směně, kdy jsem ještě plný dojmů, se přihlašuji na závod, který pořádá Dušan. Ano, na tu ultramagořinu 50 kilometrů. A abych si to náhodou nerozmyslel, platím hned přes mobil startovné. A když už jsem u toho placení mobilem, beru hned i knížku, která mi určitě poradí co a jak, abych přežil. Objednávám Můj dlouhý běh Dana Orálka.
Cítím, že už se mi běhá daleko lehčeji, ale podle rad běžeckého boha Škorpila, jehož podepsanou knihu jsem dostal k narozeninám, začínám zpomalovat a radši se snažím hlídat techniku a i odpočívat. Abych si udělal obrázek o svém stavu, popobíhám jedno dopoledne do lesa a tam si znovu dávám Cooper test. Jedu naplno, o čemž svědčí snídaně po běhu potupně vrhnutá vedle krmelce. 2970 metrů za 12 minut při tepovce 170 mě hodně potěšilo.
Nevynechám jedinou příležitost k vyběhnutí do neznámé krajiny. Díky pokroku, rozumným chytrým hodinkám a mobilům žádné bloudění nehrozí. To jsem si tedy donedávna myslel. Jedu do Prahy pro koruny za vyreklamované a podle mě moc drahé kecky Brooks adrenaline a hned kupuji s padesátiprocentní slevou nové Salmingy. Proč zrovna tuto značku? Protože v nich běhá Miloš a ten ví, co je pro běh nejlepší. Kdo netuší, jde o Miloše Škorpila, zakladatele Školy běhu a autora několika učebnic o běhání. Vše mám dokonale promyšlené. Odpoledne cestou domů sjíždím u Brandýsa nad Labem z dálnice s tím, že test nových bot nesnese odkladu a já si zároveň před mým prvním sobotním závodem lehce vyklusám. Mám na to hodinku a pak Moni vyzvednu cestou domů z práce. Nazouvám nové svítivě žluté obutí, k tomu svítivě žlutou bundu a jsem jak nějaká Bárbína. Aspoň budu vidět.
Pln elánu vbíhám do lesa a musím se krotit, abych na to nešel moc zhurta. Navigaci v mobilu nepouštím. Je to lesík asi tak 5×5 kilometrů a tam se ztratit nedá. Z jedné strany pole a z druhé dálnice. Tak si tam tak nějak křižuji les, podélně, rovnoběžně, uhlopříčně, nahoru, dolů, plný radosti z botek, co běhají samy, se vydávám dál a dál a s hrůzou zjišťuji, že mám pár minut na návrat do auta, abych všechno stihl tak, jak jsem si naplánoval. Vydávám se tedy předpokládaným směrem k autu. Skutečně se dostávám k silnici, ale auto nikde a ani ta silnice mi není povědomá. Mířím tedy směrem, o kterém si myslím, že je správný. Pět minut, deset minut a auto nikde. Vydávám se tedy zpět na místo vylodění, běžím na druhou stranu a to samé. Čas kvapí a já začínám panikařit. Kdybych neměl vyzvednout Moni, můžu si tu běhat do večera.
Tasím tedy mobil, aktivuji navigaci a hle, vidím, kde jsem, ale absolutně netuším, kde je auto. Napadá mě spásná myšlenka. Ačkoliv to my chlapi neděláme a s přístroji hrdě zápasíme do posledního dechu bez návodu, já se do návodu k novým hodinkám podíval a pamatuji si něco ve smyslu, že při startu hodinky sami tento bod uloží do mapy a poté umožní navigaci k němu. Chvilka ladění tlačítek a vím, kudy kam. Poprvé jsem běžel správným směrem, jen jsem to brzy otočil zpět. Z pohodové hodinovky je vyplašená stominutovka se závěrečným pět km rychlým sprintem. No, před závodem slušná divočina, ale dostál jsem slova chlapa a byl na místě včas. Pravda, jehličí za ušima, několik litrů potu pod sedačkou a mokré oblečení poházené po celém autě naznačovalo, že ne vše bylo optimální a dle plánu.
Od té osudové noční, co jsem se na SUM rozuměj Strom ultra maraton přihlásil, se s mým tělem začínají dít divné věci. Ráno se probudím a v levé kyčli neuvěřitelná až řezavá bolest. No, dám na názor zkušeného borce, jehož rozhovor jsme si s Moni poslechli v autě cestou na krátkou podzimní dovču na Pálavě. I tam jsem zvládl dvakrát 13 kilometrů. Ten rozhovor se jmenuje Přeběháš všechno a je ke stažení i ve formátu mp3 pro lepší běh, doporučuji.
Brunner, mistr republiky v běhu na 100 kilometrů či 24 hodin, mi svými názory i naturelem připomíná jednu legendu z města, kde jsem se narodil a strávil mládí. Jardu Jágra.
Pomalinku, polehoučku se pokouším kyčel rozbíhat, moc se nedaří a bolest ustupuje tak o 20 procent. Další den zase trošku, no a za dva dny to je pryč úplně. Protože v terénu moc kopečky neběhám a s camelbagem na zádech už vůbec ne, plním ho vodou a jdu vyzkoušet, jak moc to bude bolet. Není to zrovna moc příjemné, 18 kilometrů jsem to vydržel, ale 50? Uvidíme. Druhý den po celkem ostrém terénním běhu mě začíná bolet kotník, a to celkem dost. Že by staré zranění, dvojitá fraktura před deseti lety? Jak radí Radek: „Pomalu, ale jde to,“ a zase to rozběhávám. No a do třetice další zranění z mého dvacetiletého působení v házenkářské bráně se ozývá. Pravé rameno, a to celkem dost, mám ho takové trošku vypadávající. I to tak nějak samo přešlo. Jak se ale blíží termín závodu, nervozita stoupá a já o sobě začínám pochybovat.
Jsem magor, co se dokáže kousnout, na kole jsem párkrát ujel i přes 200 kilometrů, ale takhle dlouhý běh? Cítím obrovský respekt a říkám si: „V nejhorším prostě do cíle dojdu nebo mě někdo přiveze,“ ale to bych fakt musel asi umírat nebo se zranit. Den před závodem na jeden nádech motivačně přechroustnu Můj dlouhý běh Orálka a jsem ready. Večer dávám trošku burčáku a hodně přemýšlím. Radostné očekávání věcí příštích se mísí s obavou a strachem z nového, doposud nepoznaného.
A pak je tu ráno, půl sedmé a jdeme na to. Balím věci, plním camelbag, přidávám dva banány a 2 × 10 tablet hroznového cukru, kdyby bylo nejhůř. Vyzbrojen novými kompreskami z Lidlu a super bezešvými spoďáry z Decatlonu jsem připraven. Moni se mě ještě ptá, jestli jsem si nechtěl přelepit bradavky. Ještě, že jí mám.
Je asi pět stupňů nad nulou a mlha. Místo registrace radí kolegovi, co též bloudí, paní v obchodě. Vcházím do sálu v prvním patře místního kulturáku a jsem nervózní jak prvorodička. Je to tak dávno, co jsem byl někde poprvé. Jsem vyjukaný jak prvňáček 1. září a celkem zděšeně se rozhlížím a hledám nějaký záchytný bod. Už ho mám. Vlevo stůl a za ním hlavní pořadatel, Dušan. Ten z Terribear běhu, co mě do toho navrtal. Vítá mě, přeje hodně štěstí a předává mi igelitku s popisem trasy, vyprávění o památných stromech, pamětnické tričko a papírový náramek s výškovým profilem závodu. A samozřejmě mé první startovní běžecké číslo. 18, symbolické. To je věk, kdy se z kluků stávají muži. Že by se ze mě tímto stával běžec? Vlastně jsem pár stupňů běžeckého dospívání přeskočil. Jestli to dneska dám, bude ze mě hned ultramaratonec. To je jako jít z mateřské školky hned pro červený diplom.
3, 2, 1 a jdeme na to.
Tempo je celkem poklidné, řadím se asi tak do půlky startovního pole a závod ubíhá cestou, ale hlavně necestou. Na druhém kilometru se cesta mírně zvedá a přichází první, ale poklidné tříkilometrové stoupání. Běžím na pohodu a sám, i když tepovka 150 se mi moc nezdá. Míjím zámek Sychrov a na rozcestí váhám. Dva běžci za mnou ukazují, že rovně, a já děkuji a zpomaluji. Nechávám se doběhnout a s těmito borci běžím prvních asi 30 kilometrů. Obíháme zámecký park a většinu cesty běžíme vedle sebe a kecáme a kecáme. Je tu alej Rohanka a povzdech, že to by měla být cílová rovinka. Krásná, široká, podzimními barvami vymalovaná, jen ne cílová rovinka. Na tu si budeme muset ještě několik hodin počkat. Poté přebíháme, samozřejmě nadjezdem, dálnici a na skok valíme ke dvěma 400letým lipám v Paceřicích. Cesta dál vede opět nadjezdem přes dálnici a poté prudkým nově potaženým asfaltovým kopcem, na jehož konci nás očekává otevřená sámoška, jako nouzová občerstvovačka pro ty, co pořádně neposnídali.
Běžíme krásným údolím kolem Mohelky a je tu další stoupání, to ještě běžíme na pohodu. Krásným technickým seběhnutím po přírodních schodech se blížíme k nádraží Sychrov a pod monumentální 32 metrů vysoký a 120 metrů dlouhý sychrovský viadukt. Pod ním si člověk připadá tak trošku nějak, určitě ne, jako pán všeho tvorstva. Vymotáváme se z vesnice a značení nás posílá, jako již poněkolikáté a určitě ne naposledy do polí a luk, nejlépe kolmo na vrstevnici. Stoupání opět dlouhé kolem tří kilometrů a na konci se na nás usmívá obsluha 1. stánku s občerstvením. 17 kilometrů za 1,45 hod a já se cítím báječně. Tlačím do sebe kousek banánu, který na radu ségry máchám v soli, protikřečová prevence. Na desátém kilometru mě totiž začalo tahat pravé lýtko, nevím, jestli je to křeč, ale tak nějak nemile a zatím nebolestivě ho cítím. Dále kousek tatranky a čokolády zapíjím kokakolou. Ať žijí cukry. Vůbec nemám hlad, ale nechci chytit hlaďáka. Stejně mám pro tyto případy v batohu dva pytlíčky a v každém deset tabletek hroznového cukru.
Nechat se seběhnout bylo obrovské taktické vítězství. V mém okolí není žádným tajemstvím, že jsem schopný se ztratit při věšení prádla na zahradě a mé orientační schopnosti jsou tedy minimální. Jeden z borců má hodinky, do kterých si nahrál celou trasu závodu, a pokud dojde k odklonění trasy o více než 20 metrů, tento dokonalý přístroj, říkejme mu Garmin, začne vztekle pípat. Třikrát nás upípaný kámoš tahal z louže. Jednou jsem se mu snažil oponovat slovy, že tamhle směrem, kam on nechce, jeden taky běží. Načež mě Pavel, majitel ďábelského strojku usazuje slovy, že to ještě neznamená, že onen běžec před námi míří správným směrem. Má pravdu. Za chvilku se žlutá bunda vrací.
Chvilku poté, s určitou naléhavostí v hlase, se ozývá Zděnek Janča, startovní číslo 20 se slovy: „To nesnese odkladu.“ Při první příležitosti mizí do lesa a za chvilku nás o trošku lehčí dohání. Tento borec mě rozesmál ještě dvěma hláškami. V cíli se omlouval, že mi utekl, ale že přeci jen je to závod. No, a na dvacátém kilometru si tak valíme po krásné cestě mezi poli a já říkám, hoši tepovka 157, já musím brzdit, to je na mě moc rychlé. Zdeněk vlevo koukne na hodinky a říká, já 159, ale žvejkám tyčinku. Od něj se během závodu dozvídám o legendárním závodu v Beskydech B7 o délce 95 km a převýšení asi 5500 metrů a jiných běžeckých lahůdkách. Říkám si, bože, kam jsem se to dostal. Kdyby chtěli, tak mě sfouknou jako svíčku.
Za družného klábosení, opatrně, uvědomujíc si svůj věk a chatrnost lidské konstrukce sbíháme cestou dolů. V tom se kolem nás mihne něco v modrých kraťasech a zdolává kopec stylem zkušeného trojskokana. Vím, jak bolí, když člověka zradí kotník, a tak radši otáčím hlavu jinam. Na jeho styl má naše tříčlenná grupa stejný názor. Při cestě nahoru ho stejně zase dobíháme, a to se opakuje asi dvakrát. Pak ho nenávratně ztrácíme. Těžce nabytou výšku během deseti minut ztrácíme a zase míříme do kopcovitých luk a lánů. Je to taková nějaká s malými odchylkami pravidelná sinusoida. 10 minut brzdím své skoro metrákové tělo, aby se nerozeběhlo naplno, užiju pár vteřin rovinky a pak ho tlačím půl hodiny do kopce :-) tady už se od naší tříčlenné skupiny pomalu odpojuje startovní číslo 31, Dalibor Kolář, který mi během závodu prozradil, že jeho letošní maximum je závod na 21 kilometrů. Začínají ho chytat křeče, a tak zpomaluje a nakonec dobíhá asi půl hodiny po nás.
27. kilometr a další občerstvovačka. Jsme za půlkou závodu, nic nebolí, vedou se řeči, cesta ubíhá a já se dozvídám hodně nového o běhání. Tlačím do sebe osvědčený banán v soli, čokoládu a kokakolu. Ještě, že jím střídmě. Následuje tradiční tříkilometrové stoupání a tentokrát nejvyšší převýšení 150 metrů. Co mě překvapilo, je to, že běh do kopce se začíná střídat v rychlou chůzi a nikdo se za to nestydí. Naopak. Vždycky někdo rázně zavelí a jde se a odpočívá a mele se pantem.
Ani si nepamatuji, na kterém kilometru mě Zdeněk opouští a žene se dopředu. Za to se ke mně přidává nepřehlédnutelný Pavel Karbulka, ostřílený to harcovník českých ultramagořin. Táhneme to spolu posledních 20 kilometrů. Na poslední občerstvovačce pouštím do éteru svojí pomatenou teorii o zkrácení závodu. Poslední zprávy na netu zní ve smyslu, že byla provedena drobná korekce trasy a její zkrácení na 47 kilometrů. Moje domněnka byla, že trať je kratší o 3 kilometry. Pavel říká, to by bylo fajn, ale budeme radši počítat s delší variantou. Je lepší být mile překvapen, než nemile zklamán. Realita je však taková, že kolem 47. kilometru došlo ke zkrácení o několik metrů.
Můj tříhodinový spoluběžec je vegetarián a s manželkou se účastnil několika běžeckých extremních závodů, a tak je co vyprávět a já hltám každé jeho slovo. Na život máme podobné názory a tak ticho nehrozí. Seběhnutí borůvčím (tedy cestičkami mezi ním) z prudkého lesního kopce je taková pěkná tečka před jedním Dušanovým naschválem. Nemohl si myslet, že uspořádá běžecký ultramaraton okolo stromů a všichni u nich zastavíme a budeme se kochat jejich krásou. Tady ale téměř každého donutil strom obejmout. To nám zabránilo takřka volnému pádu z třímetrové stráně u staré roubenky.
Na 46. kilometru šipka ukazuje neurčitým směrem buď podél řeky, nebo brodem na druhou stranu. V tom slyším Pavla, jak křičí: „Ty vole, brod“. V jeho hlase cítím zděšení i odhodlání a na poslední chvíli ho zastavuji. Všímám si značení asi o pět metrů dál, a to ukazuje na dřevěnou lávku. Uf, bylo to o fous, ale naše sláva by byla věčná. Myslím si ale, že jeden malý brod by tento nádherný závod posunul o level výš, jak se teď moderně říká. Moje tělo mi pomalu začíná dávat najevo, že se mu nelíbí to, co spolu už pět hodin provozujeme. Pravé lýtko, o které se pokouší od desátého kilometru křeč, už takřka dvě hodiny necítím. Prostě pravá noha jako by končila pod kolenem. Pak už to jen brní. Záda také protestují a trošku i žaludek. Možná jsem měl na občerstvovačce poslechnout Pavla a dát si malé pivínko. Měl jsem ale strach.
Čím víc se blíží cíl, tím větší chuť na pivo mám a tuším, že jich pár bude. Pořád kecáme a najednou je tu kulturák, což znamená, že jsme v cíli. Vbíháme s Pavlem do výčepu restaurace, kde je cíl. Já zavírám dveře a Pavel na mě před cílovým zvonkem čeká. Dobíhám k němu, on mě chytí za ruku a společně praštíme do cinkací časomíry. Stůl, na kterém je zvonek, bude zřejmě vyroben z některých těch staletých obrů z okolí. Moderní stolek z ikei by asi nevydržel ránu, kterou jsem chtěl zdůraznit svůj životní úspěch. To, že na mě Pavel počkal, mě jen přesvědčilo o tom, že tady, při závodech pod padesát lidí a nad padesát kilometrů, je všechno jinak. Tady se nehraje na vteřiny, tady se netaktizuje, tady se užívá života a všeho, co k tomu patří.
Dušan mi gratuluje a starosta se ptá: „Bílé, nebo červené?“ Nechápu a nevím. Pak mi to docvakne a říkám, že chci bílé. Pro každého, kdo dokončí Strom ultra maraton, obec věnovala takzvané finišerské víno. Spolu s Pavlem se mnou doběhli i kamarádi endorfin a adrenalin. Brzy odcházejí a je tu bolest a je jí plno. Jsem na ní tak trochu zvyklý. Táhneme to spolu od mých sedmi let, kdy jsem poprvé vlezl do házenkářské brány. Díky Pavlovi se nedostavila kamarádka kyselina mléčná. Nasadil tempo asi tak akorát. Patří mu za to veliký dík. Myslím, že pivo po doběhu nemohlo ani stéct na dno sklenice, jak rychle jsem ho tam poslal. Chci se zvednout a jít nahoru převléct se do suchého a oznámit rodině, že jsem přežil. Ono to ale nějak nejde, bolí všechno od pasu dolů. Nasadím rychlost v tempu co noha nohu mine a sunu se ke dveřím. Kdybych ještě malinko zpomalil, tak už couvám. Schody. Proboha za co, zvednu levou nohu, fajn ale pravá nejde. Musím se natočit bokem a nějak se dostávám nahoru. Nahoře se svalím a pomalu se svlékám, abych uložil tělo do suchého a voňavého prádla. V tom to přichází. Najednou se to všechno uvolní a mě tečou slzy jako hrachy. Kdyby mi někdo řekl před 20 dny, že uběhnu maraton, pošlu ho někam. Dneska jsem zdárně zdolal 51 km s převýšením 1100 metrů. Užívám si ten opojný a pomíjivý pocit štěstí.
Píšu si se svojí Moni a ségrou a pomalu se oblékám, tričko v poho, ale ty nohy. Prostě neposlouchají a já nevím, jak jim domluvit a nandat ponožky a kalhoty. Hlavou se mi toho honí tolik. Ještě na startu jsem o sobě pochyboval. 8 měsíců běhání a pak rovnou na padesátikilometrový závod. Nelituji. Bylo to úžasné potkat tolik nových lidí, krásnou krajinu a pořadatele, kteří to dělají srdcem. Dušan Koutník, starosta obce a spousta těch bezejmenných na občerstvovačkách. Jim patří dík za akci dokonale provedenou do posledního detailu. Že se občas bloudilo? To k tomu prostě patří.
Sedím v lokále a dodržuji pitný režim. Tempo jedna jedenáctka za patnáct minut je slušné a naštěstí mě zachraňuje má milá, která si pro mě přijela. I tak jsem jich zvládl šest a doma navrch jsme ještě s Moni vypili to víno. Jsem v náladě, a tak do ní tlačím všechny pocity už v autě, a to samé večer doma u vínka. Druhý den ráno, v půl páté. To bych nepřál nikomu. Z ložnice do kuchyně, ač je to pouhých 12 metrů, se sunu asi pět minut. V práci celou neděli trpím a v pohodě jsem asi tak až kolem čtvrté večer, kdy už začínám chodit jako normální člověk.
Přišel, viděl, zvítězil a nepromluvil. Nikdo ho neznal a byl z Ruska. Přivezl si sebou i překladatelku. 59 letý Alexandr Alekseev to dal v čase 4:40:40. Krásné číslo. Ptal jsem se Dušana, kde se onen cizinec dozvěděl o závodě v takové malé vesničce. Prý od Dana Orálka. Ale kde k tomu přišel Dan, těžko říct. Moje teorie je taková, že mu o tom řekl během Spatrhatlonu (250km dlouhý závod v Řecku) Radek Brunner, který se s Dušanem tak trošku zná a loni tu půlku ozdobil svojí účastí. Já jsem spolu s Pavlem Karbulkou obsadil myslím, že vynikající 10. místo a v kategorii dokonce bramborová medaile!! Celkem běželo 25 borců, z toho dvě borkyně. Dušanova manželka i dcera. Obě doběhly, klobouk dolů.
250 dní trvala cesta od mého prvního běhu k mému prvnímu závodu.
50 000 kroků jsem musel udělat, abych se dostal do cíle.
Na padesátým blba nepotkáš - hláška Dušana v reakci na můj postesk na bezmozkovitost některých rádobyzávodníků.
Já bych tu chtěl na závěr jen dodat, že padesátkou to neskončilo, ale naopak.
Dlouhý, klidný a třeba i rychlý běh, plný té krasy tady u nás kolem, přeje těm, co se dostali až sem, Pepa Mamut Zítka
