I cesta může být cíl

Na jaře mi však kotník sdělil, že letos se běhat nebude. Nedá se nic dělat, bude se „dobrodruhovat“ na kole. V hlavě se mi už dříve uložila cykloreportáž o cestě k Baltu. To by mohlo být ono. Nenáročná a ne moc dlouhá cyklostezka podél Nisy a Odry mě vyplivne u Baltu. Abych se netrápil stejnou cestou zpět či po polských silnicích, přijede si pro mě moje Monička a užijeme si pěkný víkend u moře. Celkově má cyklostezka 500 až 600 km. Pročítám blogy cyklocestovatelů a na konec plánuji trasu o délce 700 až 800 km a dávám si na ní týden.

Původně jsem si troufal dát to za 4 dny, ale na jaře mě asi po deseti letech přepadla zlá a zákeřná chřipka, jsem donucen polykat antibiotika a po 20 dnech bez kola se cítím slabý jak moucha, a tak plánuji cestu na 5 dní. Přeci jen je lepší dorazit někam dříve než za tmy. Spaní je pro mě veliká neznámá, ale kombinuji „prasáka“ s „mastňákem“. To znamená pod širákem a v penzionu. První dvě noci na divoko, pak v motorestu kousek pod Štětínem, pak zase venku a pak už v penzionu u moře s mojí drahou polovičkou.

Stávám se dospělým a takřka v padesáti letech objednávám poprvé v životě ubytování přes portál Booking.com. Pro sebe ubytování se snídaní v morotestu za 600 kč a už pro nás dva na pátek a sobotu za totožných 600, ale bez snídaně, na den. Pondělí se blíží, stahuji si do mobilu offline mapy, podle seznamu pomalu kompletuji cyklohadry, nářadí, lékárnu, a nemám radost z počasí. Prší a sluníčko také nikde. Pár dní před odjezdem se však vyčasuje a já začínám cítit takové to cestovatelské mravenčení. Asi po dvaceti letech.

Šest hodin ráno, budíček s Moni, do břicha velké kafe a čtyři knekebroty s marmeládou, pusa na rozloučenou a… poď mi mamute hop!!! Do Žitavy cestu znám a prvních 80 km odtud jsem si projel v týdnu, abych měl tak trošku představu, co mě čeká. Žádné bloudění a za 70 minut jsem na hranicích s Německem a o 20 minut déle na nejvyšším bodě cesty. Skoro 500 metrů nad mořem. Do téhle výšky se ani zdaleka týden nepodívám, naopak. Poslední dva dny mi hodinky ukazuji 20 metrů pod mořem. Šestikilometrovým sjezdem se přiřítím do Žitavy, kde mě zastavuje semafor a práce na silnici. Na pohodu se protáhnu městem pár kilometrů po cyklostezce podél silnice a najíždím ve vesničce Rozenthal k řece do příjemného stínu a krásně vlhkého vzduchu, který potom potkám až u moře.

Po deseti kilometrech se ocitám v reálu krásného kláštera Marienthal. Poté se stále ve stínu motám podél řeky a následuje zatopený hnědouhelný lom Berzdorfer See, kterému dominuje obrovský těžební bagr, nyní jako nějaké muzeum či co. Kolem se buduje rekreační infrastruktura a dokola asi 18 km vede pěkná cyklostezka. To není ale ta moje.

Pokračuji směrem na Görlitz, které jako mnoho dalších měst přede mnou je rozděleno řekou na německou a polskou část. Bez zájmu míjím krásné historické centrum a podél starého hřbitova šplhám nahoru, abych poté mohl zase dolů. Město neobdivuji, protože už jsem se tu pokochal s mojí drahou polovičkou při celodenním výletě. Doporučuji. Je opravdu na co koukat. Další km podél řeky a jsem zase podél silnice, na oddělené cyklostezce a ukazatel mě posílá zkratkou prodlužovačkou do uzemí větrných elektráren a k zábavnému parku Kulturinsel Einsiedel. Pro děti zcela určitě ráj plný atrakcí, ale nic moderního. Je to tak trošku švihnuté do stylu Flinstounů. Začíná být celkem teplo, blíží se poledne a je čas dát něco do břicha. Zahlédnu odbočku k vodáckému stanovišti a neváhám ani vteřinu. Hurá do vody, vyženu vlka, dávám jedno hnusné německé pivo za skoro 3 éčka a sekačku s chlebem a papriku z domova. Na hodinkách 112 km a všeobecná spokojenost.

Cesta chvilku podél řeky, pak po stezkách vesničkami a nastupuji na protipovodňový val, na jehož vrchu vede cyklostezka vlnící se krajinou jak obrovský had. Najednou jsem před městečkem Bad Muskau a po krásném mostě pro pěší a cyklisty se dávám na polskou stranu za jednou z atrakcí, kterou jsem si našel na mapě. Nejdříve však stavím u nějakého polského skorolidlu nakoupit pitivo za přiměřenou cenu a potkávám mladičkého plně naloženého klučinu. No moje hřmotné „ahooj“ odpovídá ustrašeně „dobrý den“. Nejdříve si na oplátku hlídáme kola při nákupu a pak prohodíme pár slov. Má 4 měsíce prázdniny, našel si brigádu ve Stockholmu a jede tam na kole. Ty vole, to nevymyslíš. Za kolem má ještě takovej ten vozíček, a jak říká, v tom si veze celý svůj život. Má to celkem 1200 km a říká, že dává kolem 150 km denně. Tak se s ním loučím se slovy „třeba se ještě uvidíme“. Bohužel. Už jsme se nepotkali.

Pokračuji tedy do Polska za geoturistickou stezkou Dawna kopalina Babina. Jedná se o území bývalých povrchových i hlubinných dolů na lignit a keramické jíly. Mnoho velikých a hlubokých děr s nepopsatelnou barvou vody s kyselostí pH 2 až 4, což je něco mezi octem a rajčatovou šťávou, a bohužel jsem měl tu čest tu chuť ochutnat. Areál má na délku asi 5 km a vévodí mu asi 30 metrů vysoká dřevěná rozhledna. Tam jsem si myslel, že bych mohl dneska hodit chrupku.

Jsou ale teprve tři hodiny, najeto mám jen 160 km a cítím se plný síly. K jedné té jámě plné rudé vody sestoupím a preventivně vyháním vlka a celý se pěkně oplachuji tou kyselou vodou. Dostává se mi i do pusy… fujtajbl. Na koupání nedošlo, protože jak jsem zabořil jednu nohu metr od kraje, zapadla tam asi metr a celé se to začalo nějak sesouvat. Bojim bojim, s vodou nemám zrovna vřelý vztah co se týče plavání. Po půlhodince odpočinku a kochání tou zajímavou krajinou se oblékám do plné zbroje a kolo vláčím do asi 40 schodů.

Valím zpět do Němec a ačkoliv to nebylo v plánu, najednou se přede mnou objeví krásný zámek Bad Muskau podobný našemu Červenému hrádku. Dělám pár foteček a jedu dál. Sem se s Moničkou podíváme autem, však je to pouhých 120 km po silnici. Cesta pokračuje podél řeky, občas projedu nějakou vesničku, je půl osmé a já začínám přemýšlet o nějakém tom spaní. V tom spatřím ceduli s nějakým jménem a za ním SEE, a protože jsem skvělý němčinář, vím, že See znamená nějaké koupání. Neváhám tedy a následuji směr cedule.

6 kilometrů a jsem v nějakém kempu, který má už evidentně nejlepší slávu za sebou, ale lidi tu jsou a za chvilku i voda a jsem tu sám. Teplota vody akorát, čistota… prudce se zhoršující po mém vstupu. Mám tu krásné soukromí na spaní u vody a v jednom místě dokonce i nějaký ty internety nacházím. Peru propocené věci, věším je na kolo a užívám si té prázdnoty mezi nohama. Po těch devíti a půl hodinách už mi to sedlo celkem začínalo překážet. Rozkládám samonafukovacího karitaťku a soukám se do spacáku. Předtím se ještě preventivně stříkám voňavkou proti hmyzu. Zbytečně, nedají mi pokoj ani spánku, a tak od vody utíkám asi 40 metrů k lesu. Kolo neřeším. Brašnu s drahocennými věcmi mám pod hlavou a dopravní prostředek přivázaný k veliké kládě.

Asi tak kolem půlnoci, myslím, že jsem ještě ani pořádně nezabral, se mi k nohám začínají klanět okolní stromy a hlasitost větru se začíná podobat startujícímu letadlu. No a co, nějaká vichřice nebo co… Hraju si na drsoně, hlavu schovávám do spacáku a dělám, že tu nejsem. Tahle taktika mě ale přechází při prvním padlém stromu na protějším břehu. No nevím, jestli padnul kompletně, ale „jeba“ to byla slušná. Do toho všeho ještě začíná pršet, co pršet… začíná doslova chcát a k tomu kroupy.

Beru tedy spacák a ostatní věci a v rekordu na sto metrů se ocitám pod asi dvoumetrovým převisem střechy nějakého starého kiosku nebo co to je. Vstup do něj je však důkladně zabedněný. Nalepený na zeď nastavuji záda zlému světu a snažím se usnout. Myslím, že se mi to i na chvilku povedlo. Kolem čtvrté ráno mě probouzí světlo a vlhko ve spacáku. Jak jsem tak unikal v noci před živlem, zapomněl jsem na kolo, a tak mimo toho co jsem měl na sobě, mám všechno vlhké. To na sobě takové polovlhké. Vybírám tedy ty nejméně vlhké věci a kolem páté vyrážím vstříc novému dni a dobrodružství. V jednom cestopisu, z kterého jsem čerpal, to jela holka sama a psala, že to bylo strašně punk, když ještě v sedm večer nevěděla, v kterém privátě bude spát. Tak podle jejich měřítek byl tohle ten nejtvrdší hard core. Prostě, zážitek nemusí být nutně pozitivní. Jen na něj nesmíš pár let zapomenout!

Je po páté ráno a já vyjíždím vlhkou krajinou, míjím břízu, která o pár metrů dál vedle mě lehla a po 6 km se vracím na cyklostezku, z které jsem včera sjel. Asi po deseti kilometrech vjíždím do dalšího, řekou rozděleného mezinárodního města. Guben se jmenuje. Mířím do polské (rozuměj levnější části) a k snídani si kupuji skvělé asi půlkilové brownies a pivo na probrání a jako odměnu za to, že jsem přežil tu noc. No a jako oběd sýr se šunkou a z domova mám ještě černý chleba a jihočeský zrající. Který každým kilometrem zraje a zraje. Mám dva. No a ještě 2 dvoulitrové láhve vody na pití. Protože teď trošku předběhnu. Dneska pojedu nebo budu pít nebo pro změnu pojedu a u toho budu pít.

Cestou zpět do civilizace, do Německa, někdy je ten rozdíl mezi oběma státy opravdu neuvěřitelný, potkávám obrovský kostel, kterému chybí střecha a okna. Pohled je to však dechberoucí. Vůbec… těchto obrovských kostelů tu je strašně moc. U vesničky Ratsdorf se Odra vlévá do Nisy a z malé říčky se stává takřka veletok. Po pár kilometrech jsem cedulemi odkloněn z cyklostezky, která se nově buduje nebo prochází rekonstrukcí. Objížďka vede kolem krásného kostela v obci Neuzelle.

Po dvanácti kilometrech jsem ale zpět u řeky. V deset hodin dopoledne mám na hodinkách 80 kilometrů a dávám si malou pauzu v pěkném parku ve Frankfurtu nad Odrou. V tamní kašně chladím hlavu a píšu si s Moni. Přichází nejúmornější, nejhezčí, nejnudnější a psychicky nejnáročnější část šlapání. 100 kilometrů pod plnou palbou slunce, bez větru a kousku stínu a v podstatě sám. Sem tam potkám nějaké důchodce na kole cestující na kolech stylem spolknutého pravítka. Brašny jak městský stěhovák a posed jak stará Vomáčková, tak vzpřímený, že kdyby to bylo ještě trošku více už by na tom kole stáli. Na sobě rifle a kárované košile. Já trenky a tílko a stále pod sprchou, kterou si sebou dneska vezu celý den. Nejzásadnější chyba dne je zastavit. To se pak automaticky spustí sprcha s horkou vodou a vůbec to není příjemné. Hlavně ta slaná voda v očích. Na hodinku i sundavám helmu, ale necítím se dobře, a tak si jí zase nasazuji. Prostě zdraví nade vše. I když pojistku na ten týden jsem uzavřel, ale proč jít průseru naproti???

Okolo jedoucí však většinou mají jiný názor. Cyklistů v helmě potkávám minimálně. Abych tu nudu trošku rozehnal, dávám do uší sluchátka nové Rammstein s jejich aktuálním hitem Deutschland. Řízná muzika mě nutí roztočit nohy a najednou to valím přes třicet a zase ta sprcha. Uklidňuji se, poslouchám a vnímám i s tím randálem v uších tu krásu kolem. Po dvou hodinách mi zase dochází pití a mám spotřebu paliva jak tank, asi tak litr na hodinu.

Kolem poledne opět zajíždím do Polska pro levnou vodu a k obědu dávám dvě pivka a proteinovou tyčinku. Je jedna hodina a v nohách 12o kiláků a nálada dobrá. Po dalších třech hodinách je však všechno jinak. Představa, že takhle zalepený zpocený uléhám někde do spacáku mě přivádí k šílenství a už i mozek začíná mít teplotu více než běžnou pro rozumné uvažování. Na jednom odpočívadle vidím reklamu na ubytování za 20 km, a tak na netu koukám na cenu. Ne, za sprchu a postel 50 éček fakt nedám. V tom dostávám spásný a šílený nápad. Když si trošku máknu, mohl bych být večer tam, co jsem měl být zítra odpoledne. Volám tedy do polského motorestu, jestli mohu změnit rezervaci ze zítřka na dnešek. Po polsku paní říká, že nemá probléma a cosi kdesi. Snad rozumím dobře a plánuji cestu k motorestu. Za dalším mostem doprava a po cyklostezce skoro až k motorestu, asi 30 km polskou stranou a hodí to dneska 230 km. To bych mohl dát.

Dávám, ale psychicky zcela na dně. To, kde se u nás jezdí xc závody, je v Polsku značeno jako dálková cyklotrasa. Přede mnou kilometrové celkem prudké stoupaní a v prvních metrech, po dvěstěmetrovém slalomu mezi loužemi přichází písek. Říkám si… na to vám teda pěkně seru a chci to otočit zpátky na hlavní. Přední kolo se však zablokuje a já zpocený, nasraný a vyčerpaný padám do písku, a aby toho nebylo málo, na stranu přehazovačky. Několik vteřin ležím, řvu vzteky a nadávám na celý svět, ne, nadávám jen na Poláky a jejich stavitele cyklostezek. Zvedám se plný písku a tlačím kolo zpět do civilizace. Na normální silnici nasedám, chci zařadit a zezadu se ozve zvuk. No prostě teď začalo nadávat a plakat kolo, o které se jinak tak vzorně starám a mimo svěráku sebou táhnu skoro všechno.

Sedám v ústraní na lavičku, sundávám zadní kolo a hroudu písku na pravé straně zase měním na devítikolečko. Stejně tak čistím i kladky přehazovačky, a když si otírám pot z čela, dochází mi, že i já jsem plný písku. Jsem na hlavní silnici, snad ani nevnímám kamiony a auta a na 220 kilometru zdolávám dva kopce a přijíždím k motorestu. Hodinky ale ukazují, 239 km, a tak si dávám poznávací jízdu kolem ubytování a zaokrouhluji na 240 km. Platím kartou, kolo si prý můžu dát vedle jídelny a ženu do schodů na pokoj do sprchy.

Všechno ze sebe sundávám a užívám si tu tekoucí a čistou vodu. Spacák suším na skříni a do protější čerpací stanice běžím pro večeři. Jedno balení toustu a 4 piva značky Zubr to jistí. Dávám i první jihočeský zrající a usínám se třetím nedopitým pivem v ruce levé a mobilem, píšíc si s Moni v ruce pravé.

Instinkty mám v cajku, probouzím se o půlnoci, mobil mi vypadl z ruky a Zubra stále pevně svírám. Dávám tedy posledního loka po tomto náročném dni a usínám jak špalek. Na plechovce skvělého piva značky Zubr je napsáno, že koupí jedné plechovky zachráníme dva zubry, nebo tak nějak jsem to pochopil. Můžu říct, že jsem se celou cyklodovolenou o planetu zubrů staral svědomitě a díky množství vypitého piva jsem v podstatě odrodil obrovské stádo těchto drobečků. Mimochodem, za barákem máme Oboru Židlov, kde se se zubry také občas potkávám. Nedávno jsem při cestě z noční dokonce potkal celé, asi tak dvacetihlavé stádo.

Probouzím se tradičně s východem slunce kolem čtvrté, ale dopřeju si neuvěřitelného komfortu suchého spaní a usínám ještě na dvě hoďky. V šest tedy vstávám a pomalu se balím. V tom mi však dojde, že jsem na hotelu, od kolika tu asi bude snídaně. Je to ale spíše takový motorest říznutý ubytovnou a chlapi montéři už kolem šesté ráno okupují jídelnu plnou dobrého jídla. Užívám si všeho, a asi tak hodinu v klidu stoluji. Koukám do mapy, trasa je víceméně daná. Kolem osmé pomalu sedám na kolo a vyrážím. Pro mě neuvěřitelně pozdní hodina. Po hlavní silnici překonávám řeku a vracím se do Německa.

Hned za veletokem je krásná rozhledna s výhledem na to veliké množství vody. Jak srnka vyběhnu nahoru, což mě po 472 km na kole zdolaných ve dvou dnech celkem překvapuje. Nezbytná fotečka a pokračuji. Bohužel se odpojuji od řeky a tím i od civilizace. Končí datový signál a jsem bez internetu. Už to není taková krása, značení nic moc, odpojuji se od oficiální cyklostezky a celkem bloudím.

Dílčím cílem dnešního dne je krásné jezero Locknitz se stánkem, tentokrát už dobrým pivem a úžasnou, ale poloprázdnou, placenou pláží. Důchodce v kase mi dává slevu, že když swimming jen dvě hodiny, je to za jeden a půl éčka. Když nejsou data, volám brášku s dotazem na předpověď počasí pro dnešní večer a jsem ujišťován, že žádný konec světa se opakovat nebude a můžu sebou někde v klidu švihnout „na prasáka“. Důvěřuji mu, což se večer ukazuje jako celkem veliká chyba. Kam jen ten bráška koukal, netuším.

Dávám si poslední jihočeský zrající, k tomu banán a černý chleba, to vše zapíjím vynikajícím pivem. Kochám se, chladím se v jezeře a užívám si to krásné počasí. Dnešní den je takový bloudící a odpočinkový. Jdu si do kiosku ještě pro jedno pivo a prosím mladého Němce o vodu na cestu. Rozhlíží se, ukazuje jako že pšššt a šetří mi tři éčka za vodu. Teď už to nepůjde si odskočit do levnokrajiny pro vodu za přívětivou cenu. Nějakým záhadným omylem se dostávám zpět na cyklostezku k Baltu. Chvilkami cesta vede i po lesních cestičkách, ale hlavně stínem. Míjím nějakou louži, která se vlévá do větší louže ( Štětínský záliv), a ta potom do té největší. Do Baltu. Na břehu je takové vysoké dřevěné kochadlo, a tak neváhám a šplhám vstříc krásným výhledům. Je kolem čtvrté hodiny a já stojím na pláži u města Ueckermunde a dívám se na tu obrovskou vodní plochu, Štětínský záliv.

Dávám bokwurst a pivko. Projíždím si celý komplex stánků a restaurací a zajíždím až k místu, kde se do zálivu vlévá řeka Uecker. Poté se vracím k vodě. Kochám se opaluji a užívám si ty chvilky klidu. Rozhoduji se, že dneska už to zapíchnu takhle odpoledne a vyspím se tady na pláži. Vydržím se celou hodinu dívat na racky a jejich práci s větrem. Úžasná podívaná a v mozku mi zní prastarý hit skupiny turbo, křídla racků. Lovím v mobilu ve svém výběru českých hitů a… Opravdu tam je, a tak si užívám trošku té češtiny. Nasadit křídla racků, nádherných bílých racků, obletět svět, přijde čas návratů. Představení racků pomalu končí a na jeviště přicházejí další herci. Tedy spíše hérečky. Tři mladé holky, které se různě štelují a převlékají, kraťasy zařezávají do různé hloubky a dělají vše pro dobré selfí na instáč. Jak ta na to koukám, není to žádná sranda a jen správně natočit hlavu pro skvělý efekt vlajících vlasů trvá deset minut. I toto představení pomalu končí, na pláži jsem skoro sám a pomalu hledám nějaký ten koutek pro přespání.

Odtáhnu kolo kousek dál od centrální pláže, vytahuji karinu se spacákem. Celkem se ochlazuje, zvedá se vítr, ale jsem v klidu, bratr říkal, že nic nehrozí. Ležím a koukám na vodu a telefonuji s tátou. Říkám mu, kde spím, a že je vše v pohodě. Zavěsím, otočím se na záda a nevěřím vlastním očím. Vidím velký špatný, jak by řekla Jolanda. Řítí se mrak černý jak kladenský uhlí, ale než začnu panikařit, je zase pryč. Říkám si… aha, tady u moře to asi tak chodí. Rychle přijde, rychle odejde.

Mrak z vnitrozemí to valí na moře a za ním opět jasno. Na pár minut a valí se další tma. Ještě větší velký špatný. Ne ale mrak, prostě se kompletně zatáhne a začíná pokapávat. Rychle všechno balím, sedám na kolo a jedu nevím kam. Náhoda mě zavede do areálu mariny a kotviště plachetnic. Ten zvuk, jak se vichřice proplétá lanovím stožárů je nechutný a strašidelný a já v dálce vidím dětské hřiště s prolejzačkami a takovou tou malou pirátskou lodí. Soukám se pod její palubu a myslím si, že tady budu v bezpečí. Začíná lít jak z konce a já poznávám , jak jsem se spletl. Prkna jsou od sebe vzdálená tak na pět milimetrů a těmi škvírami na mě padají potoky vody. Spacák i karina opět okamžitě durch a já proklínám bratra i celý svět. Po půlhodinové průtrži déšť ustává a já hledám nějaké suché místečko na karině i ve spacáku a kupodivu usínám. Kolem jedné hodiny mě budí další voda, ale to už je jen takové poprchávání.

Tradičně, kolem čtvrté hodiny ranní mě budí sluníčko a já vylézám plný písku ze své minikajuty na své lodičce v marině. Nejdříve se snažím narovnat své pokřivené, navlhlé tělo a poté ukládám do obalu též notně navlhlý spacák plný písku a karitaťku. Když jsem se narovnal a pořádně rozlepil oči, zjistil jsem, že naproti mně asi 50 metrů je budova správce mariny, kde se svítí. Toho jsem si v té pekelné noci nevšiml. Nebyl čas koukat, kde je kdo. Úkol zněl jasně: najít sucho. Potichu se tedy balím a nenápadně mizím z hlídaného areálu. Je půl páté a já si dávám po pláži a v parku kolečko na rozloučenou a dělám i pár fotek v tom skvělém světle vycházejícího slunce.

Opět se napojuji na dálkovou cyklotrasu Odra Balt. A pomalu projíždím ještě spícím městem Ueckermunde. Po 25 kilometrech na mě vybafne taková krásná skromně zastřešená rozhledna u rozlehlých mokřadů, ze které je ještě vidět Štětínský záliv. Říkám si pro sebe, kdybys to včera tak brzy nezabalil a dojel až sem, tady by se spalo krásně. Jedu dál, čas se vrátit nedá a jak říká klasik, co tě nezabije, to se o to pokusí příště.

Přijíždím do městečka Anklam, opět obrovský kostel a krásné staré domy. Dlažební kostky kapánek drncají, ale s myšlenkou… mám to za pár, už vydržím všechno. Tady na malinkou chvilku váhám. Přímým směrem je moře asi 40 km, okolo 80km. Žádná cesta není tak dlouhá, aby nemohla být ještě delší. Je rozhodnuto, tedy, to už bylo dávno, ale malinký moment zaváhání tam byl. Nejedu tedy na Usedom, ale oklikou na Volgast.

Občas zase nějaký kopeček, i když hodinky už jeden den ukazují nadmořskou výšku v záporných hodnotách. Malé silničky bez aut, políčka, luční kvítí, slunce svítí, v dálce vidím vodu. Cajk, podřazuji, mírný vítr v zádech a po 15 minutách mi to dochází. Kurva, tu vodu jsem měl mít po pravé straně. Kontroluji trasu na mobilu a dávám si pár kilometrů proti větru zpátky na správnou trasu. Ve Volgastu překonávám po zajímavém zvedacím mostě další vodu a moře se blíží. Mám dneska v nohách 87 kilometrů, je půl jedenácté a stojím u moře. Žádné slzy dojetí ani kulervoucí proslov. Je to jen dílčí cíl a mě čeká zhruba ještě kilečko. Nechám si dělat vzpomínkové foto, dávám proteinovou tyčku a valím dál.

Cesta souběžně s pláží, která však skrze stromy není vidět a celkem slušně se houpe nahoru i dolu a vede borovicovým lesíkem. Jako u nás, u Mácháče. Jednou dokonce stoupání 19 %, kde jsem i párečku ekolistů naložil a vysloužil si upřímný potlesk. Tedy aspoň si myslím, že byl upřímný. Lidí přibývá, značení se občas ztrácí a jedu centrem městečka Heringsdor, kde každý dům a vila je Zimmerfrai. Nelíbí se mi to, nemám to rád a chci rychle pryč.

Tady možná odpovím na otázku a podivení mnoha lidí a kamarádů. S kým si jel a opravdu sám a proč…? Protože proto. Jel jsem oslavit svých 50 let, rekapitulovat, co se povedlo, co ne, zavzpomínat na ty, co už tu nejsou a prostě být sám se sebou. To je fakt potřeba. Udělat si čas sám na sebe. No a potom moje tempo, někomu se přizpůsobovat mě opravdu nebaví. Dokážu jet celý den jako hovado nebo se také válet den na pláži se sluchátkami v uších. JÁ jsem prostě já, a je to moje narozeninová jízda, tak se nebudu týden s někým otravovat. Čtyři dny jsem naživo neslyšel češtinu a přežil J. Kecám, párkrát jsem si telefonoval se svojí Moničkou. Ale tváří v tvář opravdu nikdo, mimo toho klučiny, co valil do Stokholmu.

Přijížím do Svinoústí a na otázku, kde se kupují lístky na trajekt dostávám odpověď, že tiket free. No pane jo. Je to šílený pohled, jak se změní ráz města, když se přejede z Německa do Polska. Krásné domy, decentně schované obchody a pořádek vystřídá obrovská tržnice plná neonů, rozkopaná hlavní silnice od trajektu a takový celkový nepopsatelný chaos. Je tu také veliká průmyslová zóna s novou silnicí, kde se ztrácím a zase nacházím, a to celé asi třikrát. Když se odtamad vymotám, nikde žádná pumpa, a tak si v nějaké vesnické sámošce kupuji klobásu černý chleba, plátkový sýr a nezbytné pivo.

Žádám festovní prodavačku s hustým knírem o otvírák a ona kroutí hlavou. Což chápu, jako že nemá a otvírám pivo o kliku stoletých dveří. Vtom za mnou přibíhá ven s tím, že v Polsku se nesmí před krámem pít pivo a měli bysme to každý za sto zlotých. Popojíždím tedy pár set metrů a na nějaké lavičce obědvám. Přijíždím před Voliňski park narodowy, kde mají také zubry. Jako u nás za barákem. Objíždí to silnice nebo na chlapáka skrz les trošku terénu na závěr. Budu tedy chlapákem.

Zubra nepotkávám, protože v půlce je odbočka k nim do ohrady, je to placené a nevím, co s kolem a… Vždyť je mám za barákem. Krásný dlouhý sjezd po lesní cestě a plovoucí zadní kolo. První defekt jsem měl asi 100km od startu a druhý asi, 20 km od cíle. Celkem v pohodě nacházím náš penzion a kolem čtvrté se ubytovávám. Jo a ještě jsem zapomněl napsat, že i tady jsem předčasně a včera jsem si telefonátem vyjednal ubytování o den dříve. Ještě že ta polština je tak podobná. Dávám sprchu, echo domů o dokončení expedice a mířím do civilizace. Na chodbě tu totiž funguje wifi. Občas i na pokoji. Navečer už jsme celkem v pohodě, a tak se mířím podívat na pláž, prohlédnout městečko, koupit pár zubrů a něco k jídlu. Jídlo trošku flákám, nebaví mě někde cizím jazykem luštit jídelák a čekat, až mi něco donesou, a první teplé si po týdnu dám zítra s Moni. Jel jsem to vlastně celé na pár banánech, každý den dvě proteinové tyčky, občas nějaký ten chleba se salámem a sýrem, rozinky, ořechy a PIVO. No a mraky vody s jonťákem a denně několik tablet proti křečím.

Večer usínám spánkem spravedlivých a myslím na svou drahou polovičku, která zítra sama pojede autem z domova sem za mnou. A protože má svou tvrdou hlavu, odmítá mojí nabídku nainstalování navigace do mobilu, a tak jsem jí trasu aspoň vytiskl na papír. Druhý den se jen tak toulám po okolí a jdu konečně do moře. Udivuje mě, že i přes pěkné počasí ve vodě skoro nikdo není. Po tom, co se do vody vrhám, už vím. Jaj, boha, 18 stupňů, píšou hodinky. Neva, trošku se porochním, dávám dva plechové zubry a přemítám o životě a myslím na mojí statečnou Moni.

Navečer už jí mám u sebe a jdeme do města a na pláž na procházku a nějakou tu dobrotu. Cestou zpět šmátrám v tašce a ze srandy říkám, máš klíče od pokoje, viď. Nemá a ani já ne. Doufám tedy, že jsem nechal pokoj odemčený a nenechal. Okamžitě jsem zbaven peněženky, všeho cenného, a kdyby to šlo, i volebního práva pro nesvéprávnost. Není to totiž poprvé. Ale tenkrát v Třeboni jsem je našel u obsluhy v hospodě, kde jsem je nechal. Tady myslím, že skončily někde na pláži. Naštěstí se nic neděje, dostáváme náhradní, tedy Moni, já už mám smolíka a je nám připočítáno ztratné 60 zlotých.

Měl jsem v plánu se tu ještě proběhnout. V sobotu ráno bylo tělo ještě dolámané, ale v neděli ráno ve čtvrt na šest už stojím v keckách před penzionem a čekám, až hodinky najdou nějakej ten satelit. Dávám si 17 km za hodinu čtyřicet v krásném pohodovém tempu 5,55 minut na kilometr a z toho 5 km po pláži. Po takřka 4 měsících bez běhu potěšila tepovka 124.

No, a to je asi vše. Jak jsem i s navigací cestou domu dvakrát blbě odbočil, tu popisovat nebudu.

Jedno ale vím určitě. K Baltu se ještě vrátíme. Vždyť autem je to od baráku rovných 500km. Ale copak jsem padlej na hlavu, abych tam jezdil autem? :-)

Myslím, že za dva dny by to šlo ujet.

Kompletní fotogalerie zde: https://sam2010.rajce.idnes.cz/Balt_na_kole

Pro datazkoumače záznamy jízd na mém garmin účtu:

den první https://connect.garmin.com/modern/activity/3734992957

den druhý https://connect.garmin.com/modern/activity/3737904843

den třetí https://connect.garmin.com/modern/activity/3798975709

den čtvrtý https://connect.garmin.com/modern/activity/3743685172

běh https://connect.garmin.com/modern/activity/3751692739