Článek
Po vyslechnutí předpovědi počasí o vánočních svátcích jsem se rozhodl, že letošní Nový rok přivítám z hory Říp. Do Mělníka pojedu na kole sám a odtamtud už se skupinou stejně postižených lidí. Mezi nimi by měl být i můj švagr s kamarádem. Ty jsou však normální a pojedou z Kladna autem.
Jak se blíží Nový rok, radikálně se začíná měnit předpověď počasí. Dám zimní doplňky a pojedu i tak. Ráno však nevěřím svým očím. Vstávám v 6:30 hod. a na teploměru je -20°C. Nejsem ale z cukru a pojedu. Navlékám na sebe všechny cyklistické věci, co doma mám, měním nášlapy za normální pedály a jedu. Ne však jako vždy přes Katusice a Mšeno, ale dávám se směrem na Bezděz, Vrátenskou horu a přes Kokořínské údolí. Bylo mi řečeno, že tudy je to kratší a nejsou tam kopce. Kopce tu opravdu nejsou, ale podle computeru to ani není kratší. Zato je ale pořádná kosa. Prý i v létě. To asi nebyla dobrá volba. No nedá se nic dělat. Je mi taková zima na prsty, až mi tečou slzy a pravé ucho mám omrzlé.
Přijíždím chvilku před desátou a švára mi nalejvá čaj s rumem. Pomalu rozmrzám, ale najednou se do mě dává taková zima, že se klepu jak ratlík a nejsem schopnej v ruce udržet hrnek. Po chvilce je vše v pořádku a můžeme vyrazit. Z Bělé pod Bezdězem to sem je 42 kilometrů a jel jsem to 2 hodiny. Je tu také vynikajících -9°C. Přichází nás přivítat jeden z pořadatelů, pan Třetina. Ještě společné foto a jedeme. Nejdříve se jede v klidu. Potřeboval bych však zrychlit, protože mi zase začíná být zima. Naštěstí se vepředu začíná formovat skupina rychlých a tak se přidávám.
Pod Řípem ale všichni slézají. Já ne. Nejel jsem takovou dálku v takové zimě, abych to vzdal bez boje. Tak tedy lezu na svého bajka a pouštím se do předem prohraného boje. Asi tak v půlce stoupání mi zadní kolo párkrát prohrábne a já slézám. To jsem ale neměl dělat, začínám se nekontrolovatelně sunout dolů. Nepohrdám proto pomocnou rukou dobrého muže a ten nejhorší kousek jsem tažen. Tímto bych chtěl tomuto pánovi poděkovat. Pak už se dá zase jet. Lidé nešetří chválou a to zahřeje. Je poledne, mám najeto 60 kilometrů a jsem na vrcholu.
na Řípu
Čekám na ostatní a pozoruji cvrkot. Je tu dost lidí a po chvilce vidím dva muže, jak vybíhají z hospody a dávají si kolečko kolem rotundy. Na tom by nebylo nic divného, oni však na sobě mimo plavek nemají nic. Ani boty. Podle jejich vypracovaných těl soudím, že nejde o nějakou opileckou sázku, což se však nedá říct o muži běžícím o chvíli později, který je evidentně namol. No co, každej slavíme nějak. Nechám si dělat vrcholové foto, dostávám lok slivovičky od pana Třetiny a dumám, jak se dostat nezraněn dolů. Na kole přeci! U nás v bajkové partě máme takovou poučku: „Co se nedá sejít, dá se sjet.“ Sedám tedy na kolo a jedu. No jedu. Je to spíše takové sunutí se zablokovanými koly. Těch lidí je tu také zbytečně moc.
Živ a zdráv jsem dole. Myslím, že na kole to bylo bezpečnější než pěšky. Jede nás skupina pěti lidí a objíždíme Říp. Domluvená hospoda ve Vražkově je zavřená a prý tam ani nevaří. Jedeme tedy dál a stavíme v Mnětěši, kde ke grogu dostáváme krabici vánočního cukroví. Pak si dáváme párky a klábosíme o svých cestách. Každý z nás se má čím chlubit. Bohužel čas je neúprosný a musíme domů. Ne však já. Mám domluvený nocleh u kamaráda v Hoříně, přes který se vracíme. Protože jsem tu po povodních strávil několik víkendů při dobrovolné pomoci, pohled na vesnici jak po bombardování se mnou nic nedělá. Kluci však nechápavě kroutí hlavou. Protože jsem znalý situace přidávám zasvěcený komentář. Je hrozné, co tyto lidi potkalo.
1. ledna 2003 mám najeto 95 kilometrů a jsem rád že jsem v teple. Druhý den dopoledne jedu domů a těch včerejších -10°C bylo zlatých. Dnes je totiž kolem nuly a všude je strašná břečka. Hned u nádraží mám letošní první defekt, a tak dávám novou duši. Pak už je vše celkem v pohodě.
Dojíždím špinavej jak prase a vše jde do pračky. Kolo vypadá strašně a vylévám z něj tak litr vody. Byl to opravdu super výlet, akorát ta teplota mohla být trošku vyšší. Tak zase za rok?!
