200 km do dálky a 3300 metrů do výšky aneb můj boj o život

Před pár lety jsem výstup po Grossglocknerské silnici vzdal, kdy mi to prostě nesedlo, a moc mě to mrzelo, že mozek tělo nepřepral. Letos jsem se lépe připravil. Zhubnul jsem 8 kilo, letos ani kapku alkoholu a za půl roku najeto 5000 km, něco i v kopcích a začal jsem jezdit i 100km a delší vyjížďky. Což si můžu dovolit i díky Denní stacionář Česká Lípa, kde se mi o Moni skvěle starají a kam Moni jednou týdně na 8 hodin vozím. Jinak prostě musím vstát v pět ráno a sfouknout to do 11 dopoledne, a když Moni vstává, většinou jsem už doma. Počasí na moji dovolenou v Alpách se mění k horšímu a vypadá to na propršených pár dní. Cestou jsem si odskočil na jedny vodopády a po příjezdu na pension už zbytek dne jen prší a prší. Předpověď však slibuje úterý bez deště, a tak neváhám a večer balím věci a připravuji pitný i žrací režim. Ráno se vzbudím a už jen když vstanu, strašně mě bolí stehna.

Včerejší vodopády, kdy jsem na 1500 metrech nastoupal asi 300 výškových, daly stehnům celkem zabrat. Hlavně sestup, který nebyl jako cesta nahoru po schodech, ale celou cestu jsem musel dávat pozor na mokrý terén a brzdit takřka metrák živé váhy, což není žádná sranda.

Vyrážím tedy do zamračeného rána. Od penzionu k ospalému městečku Fuchs je to celkem na pohodu 26 km po rovině, která se ke konci trošku zvedá. Po dvou kilometrech se však začíná silnice zvedat (300 výškových na 5 km) a malinké narovnání přichází u mýtných bran. Pak to však začíná. Na 18km převýšení kolem 1700 metrů. Po pěti kilometrech zastavuji, křeče ve stehnech a nějak mi cuká v žaludku, i když se snažím pít a každou půlhodinu tam posílám jeden banán. Je to strašně náročný na hlavu. Posouvám se rychlostí rychlé chůze, není už kam přehodit, srdce nejde pod 150 a místo helmy mám sprchovou hlavici, která nejde vypnout.

Přemítám o životě, proč jsem tady, jestli tohle ještě vůbec chci a co mi brání v tom, otočit to dolů, zpátky. Jsem ale tvrdohlavej mezek a tak vypínám mozek a dávám do těla energii v tubě od kamaráda triatleta a rubu, co to jde. Pravdou je, že občas zastavuji, vydýchávám se a ta myšlenka na návrat se mi stále cpe do hlavy. Tohle trvá asi hodinu a já už vím, že jsem to dokázal. Vrchol je na dohled. Tedy přede mnou ještě několik zatáček, ale vidím ho, a to už mě zpátky nepustí.

Žvejkám to nahoru šíleným stylem a vrchol dobývám vorvanej jak dřeváky stoletého Holanďana. Celou cestu krásné polojasné počasí, jednou se přehnala malinká přeháňka, v podstatě není třeba větrovku oblékat, ale raději jdu do ní. Následuje dlouhé přemýšlení o zbytku dne. Jet stejnou cestu dolů, nebo si dát dalších 150 kilometrů, kde pár, i když ne už tak brutálních, stoupání bude.

Je hezky, tak co bych na pensionu dělal, a tak volím variantu trápení a pomalé smrti. Následuje krátký sjezd, kdy spadnu asi o 200 výškových metrů a další stoupání na nejvyšší vrchol cesty, tunel ve výšce 2506 metrů pod vrcholkem Hochtor. Za tunelem si užívám krásných výhledů a přijíždí asi domácí cyklista, který ukazuje na moje a jeho kraťasy a říká LAWI a palcem naznačuje, jekože fajn matroš. Jo, ty cyklokraťasy jsou super a dělají je u nás, takřka za barákem, v Dobrovici u Mladé Boleslavi. Na tuhle cestu jsem se vybavil jejich nejvyšším modelem a investice se vyplatila. Když porovnám s cenami světových značek, cena je super a kvalita stejná. No a už toho mám dost a dopředu mě hrne jen vidina dlouhého sjezdu. Což také není nic moc, protože musím neustále brzdit do zatáček a brzdí mě i některá pomalá auta.

Krása střídá nádheru, občas se to mírně zavlní i do kopce, ale nohy už jsou celkem v cajku. Na benzínce kupuji vodu a do nich sypu elektrolyty, jak se ted moderně říká jonťáku. Cesta ubíhá celkem na pohodu a já hledám místo, kde bych se naobědval. Pytlík studené rýže a plechovka tuňáka do mě spadla jak kámen do Macochy. Dávám ještě jednu protein tyčku a mažu dál.

Na 118 kilometru mě čeká poslední drsné stoupání, kdy budu muset své tělo i s kolem vyheverovat během 6 km o 500 výškových metrů výše k autovlaku, který mě skrz horský hřeben vysoký kolem 2800 metrů posune dál cíli. V podstatě jiná jetelná cesta, aby byla okružní, a ne tam a zpátky, neexistuje. Ve stoupání často zastavuji a odpočívám, cpu do sebe energii z tuby, chladím se v horském potůčku a nejraději bych tam skočil celý. Jsou tři hodiny odpoledne, stín nikde a slunce to do mě pere, co to jde.

Na nádraží zmatky, automat nechce vydat jízdenku s kolem, že prý asi plno nebo co. Vedle mě se o stejné pokouší pár asi domácích starších ekolistů. Pán si ví rady a objednává lístky přes mobil, a když vidí mou bezradnost, na půl hodiny si mě adoptují a jsem pozván ne společnou cestu vlakem, kdy i mou maličkost přihodí k objednávce a ani nechce nic zaplatit. Ptá se odkud kam jedu, tak mu lámaně vysvětluji a ukazuji svého garmina s ciframi. Jde do kolen, říká to manželce a ta jen kroutí hlavou a uznale dávají oba palec mé jízdě. Kdo mě zná, ví, že se potím jak vrata od chlíva a při sportu nejsem zrovna navoněný frajer, a tak si ve vlaku druhé třídy připadám trošku nepatřičně. Ale já přežil a nikdo si neodsednul. Musel jsem svým zachráncům s jejich plně naloženýma ekolama pomoci do vagonu i ven. Odhadem každé kolo kolem 40 kilo, možná i více. Měli ubytování v krásném lázeňském městečku Bad Hofgastein. Bylo celkem rozkopané, a tak rychle pryč z davu lidí. Na benzínce opět tankuji vodu a pokračuji dál. Projíždím několika tunely, podél řeky a občas i po hlavní. Tunel je někdy jen pro cyklisty, a když je s auty, většinou je prostor pro cyklisty oddělený zábradlím.

Blíží se Kaprun, pak už jen 10 km a jsem na základně. Bylo to výživné a já vím, že vrchařem nikdy nebudu, ale sen jsem si splnil a v podstatě hlava dotáhla mé tělo nahoru. To celé, 200 kilometrů, za 9 a půl hodiny jízdy, při nastoupených 3300 metrech jsem dal na 8 litrů jonťáku, 2 energy gely, do kopce pomohly 4 banány a odpoledne jsem poobědval pytlík rýže a plechovku tuňáka a 2 protein tyčky. Na trase jsem strávil asi 14 hodin. Večer se odměním dvěma nealko plzněma a čtyřma houskama se salámem a sýrem. Chtěl jsem si dát játra s rýží, ale na jejich ohřátí už nebylo sil. Bylo to fajn, až jsem z toho nemohl usnout. Podařilo se až v půl jedenácté.