„Ale tohle jsou dámské záchody,“ napomenula mě uvědomělá paní v obchoďáku

Můžu se ho ptát stokrát, můžu mu to stokrát připomínat, ale vždycky, když někam dojdeme, začne potřebovat na záchod. To je už holt takový folklor. Tentokrát jsme byli v obchoďáku: zaparkuji auto, vejdeme dovnitř a první, co slyším, je, že potřebuje. Tak jdeme nejdřív na záchod a teprve potom tam, kam jsme měli v plánu.

A teď kam? Já jsem dospělá žena, on je malý kluk. Mám s ním jít na pánské, nebo na dámské? Tohle dilema už mám dávno vyřešené. On je sice ten, kdo potřebuje na záchod, ale já jsem žena a nebývalo by to příjemné ani mně, ani přítomným pánům, kdybych se pohybovala v prostorách pánských toalet. Přece jen – na rozdíl od těch našich – jsou „open space“: nejsou tam jen kabinky, ale i mušle u zdi, v prostoru.

Asi by pánům nebylo příjemné, a mně také ne, kdybych se tam pohybovala. A tak, jako vždycky, zamířím na dámské. Nemyslím si, že přítomnost malého kluka by tam někoho pobuřovala; s ostatními ženami se potká maximálně u umyvadel, jinak je každá zavřená ve své kabince. Takže i teď je volba jasná.

Vždycky, když se synem jdeme, zamíříme na dámské. Nikdy s tím nikdo neměl problém – je to přece dítě ze školky. Až bude starší, pošlu ho na pánské samotného, ale teď s ním raději chodím. No a dnes se to stalo poprvé: „Ale tohle jsou dámské záchody,“ napomenula mě uvědomělá paní v obchoďáku.

Podívala jsem se na ni a s úsměvem odpověděla, že to vím – poznala jsem to už podle cedulky na dveřích a většího počtu žen uvnitř. Paní hned pochopila, že si z ní dělám trochu legraci, a neváhala mě upozornit, že v tom případě by tu neměl být můj syn. Zeptala jsem se jí, jak by to se čtyřletým dítětem vyřešila ona, kdyby byla v mé situaci. Odpovědí bylo ticho: zakroutila hlavou, šla si umýt ruce a odešla.

Starat se o druhé, napomínat, hudrovat, stěžovat si – to nám jde. Ale když se člověk normálně zeptá, jak by to dotyčný vyřešil, nedozví se nic: žádný argument, žádná rada, jen ticho a útěk z debaty. Chápu, že paní neměla radost, že je kluk na dámských toaletách. Když půjdeme do důsledků, opravdu tam nemá co dělat a měl by chodit na pánské. Jenže je to malé dítě a samotného ho tam nepustím.

Než v takovém případě začnu někoho napomínat, měla bych se vžít do jeho situace. Jak by to asi vyřešila ona, kdyby byla sama se čtyřletým klukem? Buď by šla na pánské, nebo na dámské – ani jedno není ideální. Nebo by ho snad poslala ven ke stromu? Jenže nejsme psi, abychom očůrávali rohy a patníky. Když to jde, chodíme (samozřejmě, když je to možné a reálné) na toaletu.