„Hospoda není povinná. Když na ni není, buďte doma,“ odpálkovala jsem hosta

Jsem profesionálka. I když mám den blbec, bolí mě hlava, zuby, nebo jsem psychicky na dně, host to na mně nepozná. Vždy jsem k němu milá, snažím se ho rychle obsloužit, prohodit pár slov a vyhovět jeho přáním. Tak to v naší branži chodí. Kdo tohle nezvládne, neměl by být servírkou ani číšníkem.

Ale pozor, to, že jsme tu pro hosty, ještě neznamená, že si musíme nechat všechno líbit. Ostatně, pořád jsme jen zaměstnanci a na chod restaurace, to, co se vaří, jaké máme pivo, nebo kolik co stojí, máme minimální vliv. To řeší majitel a provozní, ne my, lidé na place. Někdy mi proto vadí, když mi hosté vyčítají něco, co nemohu ovlivnit. A úplně nejvíc mi vadí hosté, kteří tvrdí, že to děláme špatně.

Nemyslím si, že bychom byli nějak předražená restaurace. Meníčko k obědu se u nás dá pořídit od 130 korun s polévkou, jídlo z klasického menu stojí od 250 Kč. Prostě, normální restaurační ceny, které odpovídají lokalitě, kvalitě jídla i službám, které poskytuji já jako servírka. A tak mě vadí poznámky hostů ohledně toho, kolik u nás stojí jídlo a kolik pivo.

Pochopila bych, kdybychom ty ceny do poslední chvíle tajili. Ale jídelní i nápojový lístek je k dispozici na našich internetových stránkách, je dohledatelný na sociálních sítích a máme ho i ve vitríně přímo na ulici. Každý se může ještě před vstupem seznámit s naší nabídkou a hlavně s tím, kolik co stojí. Hospoda není charita, jídlo i pití stojí peníze. A ano, samozřejmě to stojí víc než v supermarketu, když si to doma uvaříte sami. To je snad logické.

Když několikrát týdně slyšíte od nějakého hosta – kverulanta, že na jídlo u nás by si měl vzít úvěr a že pivo si radši koupí lahvové v obchodě, jde to jen těžko vydržet. Jeden host byl obzvlášť nepříjemný, a tak to slyšel na plná ústa. „Restaurace není povinná. Když na ni nemáte, buďte doma,“ odpálkovala jsem ho. A jeho reakce? Nakonec úplně jiná, než jsem čekala.

Myslela jsem, že práskne do stolu, nechá si přinést účet, odejde a bude nás pomlouvat. Ale ono ne. Nejdřív se omluvil, že to tak nemyslel, pak s pokorou přiznal, že chápe, že hospoda musí vydělávat. Nakonec si dal ještě tři piva a když mu vyhládlo, objednal si nakládaný sýr. Zaplatil, nechal i dýško a potom odešel.

Ano, chápu a respektuji, že to pro někoho může být drahé. Ne každý má 150 korun na oběd, 50 na pivo a 250 na večeři. Ale tak už to ve světě chodí. Zboží a služby stojí peníze, podnikatel chce vydělat (a zaplatit personál). A pokud někomu ceny přijdou předražené? Může být, ale doba, kdy stát určoval, za kolik má kdo prodávat, je dávno pryč.

Pochopím, kdyby pivo za nic nestálo, bylo špatně natočené, jídlo by se nedalo jíst a můj servis stál za starou bačkoru. V takovém případě by bylo logické, že cena neodpovídá kvalitě. Ale když je vše v pořádku, je v pořádku i cena. Byla taková, jakou byl host ochoten zaplatit. Ten, kdo není, ať skutečně zůstane doma, koupí si lahváč v obchodě a uvaří si na sporáku. A nerýpe do nás. Spokojeni pak budeme všichni.