Článek
Zastávám názor, že správná cena je taková, za kterou jsou lidé ochotni nakoupit. Máme volný trh a funguje tu princip nabídky a poptávky. Pokud mi někde něco připadá drahé, prostě si to nekoupím. Nevidím důvod, proč bych měla cenu kritizovat. Je to věc obchodníka, jak si nastaví ceny svého zboží a služeb, a my jako hosté je můžeme, ale nemusíme akceptovat.
Jdu pro občerstvení
Ne každý ale tenhle můj názor sdílí. Najdou se lidé, kteří něčí cenotvorbu neustále kritizují. Ostatně, v restauraci, kde pracuji, se s nimi setkávám denně – každý „přesně ví“, kolik by u nás měl stát oběd a za kolik máme čepovat pivo.
Teď ale zpátky k mé příhodě z dětské herny, kde se děti bavily a já jim šla koupit něco k pití a nějaké jídlo. Stojím u vývěsní tabule, pročítám nabídku a vedle mě to samé dělá jiná rodinka. Po přečtení prvních tří položek mají jasno – tady je to předražené a oni si nic dávat nebudou.
Očividně jsou komunikativní, dávají se se mnou do řeči a podle všeho chtějí, abych jim jejich postoj odsouhlasila. Jenže se spletli – jejich názor nesdílím. A protože jsem na podobné „kverulanty“ z práce už docela alergická, nechodím pro ostřejší slovo daleko.
Jo, stojí to úplně stejně jako vaše krabička cigaret
Zrovna si prohlížím sendvič, kterým bych bez problémů nakrmila oba své hladové krky. Stojí 150 Kč a patrně si ho objednám. Právě jeho cena se stává hlavním tématem debaty, protože rodince přijde 150 Kč za „nějaký chleba se salámem a sýrem“ prostě moc a nejsou ochotní to akceptovat.
V první řadě musím říct, že nevím, jak ten sendvič vypadá. Pokud by to byly jen dva plátky toastového chleba s kouskem šunky a sýra, 150 Kč by se mi taky zdálo moc. Ale jestli je pořádně obložený, velký a chutný, přijde mi ta cena naprosto v pořádku. A právě to té rodině říkám – pokud bude kvalitní a dobrý, nevidím problém.
Vidím, jak na mě kulí oči a nechápou, že se k jejich kritice nepřidám. Ale když pak zpozoruji, že muž drží v ruce krabičku cigaret, rozhodnu se přece jen „rýpnout“: „Jo, stojí to úplně stejně jako vaše krabička cigaret, milá rodinko.“ A rázem bylo po veškerém „kamarádství“.
Tabák ano, jídlo ne?
Co je na tom kousku tabáku zabaleném v kousku papíru tak unikátního? A to jak z hlediska ceny, tak z toho, že mu lidé dají přednost před jídlem? I kdyby byl ten sendvič ten nejobyčejnější chleba se salámem na světě, dost možná jsou jeho výrobní náklady vyšší než náklady na celou krabičku cigaret.
Nepochopím, že někomu není líto vyhodit peníze za dvacet smradlavých tabákových tyčinek. A už vůbec nechápu, že člověk, který dá 150 Kč za tuto zbytečnost, si stěžuje, že jídlo je „zbytečně drahé“. Chudáci děti takových rodičů, kteří raději peníze prokouří, než aby je společně projedli.
