Článek
Létání na letní dovolenou už dávno není žádný luxus. Ceny leteckých zájezdů nejsou nijak výrazně přemrštěné, a tak si troufnu říct, že kdo se v práci trochu umí otáčet a taky umí trochu šetřit, na letní leteckou dovolenou peníze najde. Doby, kdy bylo létání pouze pro vyvolené, tedy pro ty nejmajetnější, je dávno pryč. Škoda.
Hurá do fronty
Vcházíme na letiště. Na tabuli vidím, u které přepážky si máme odbavit zavazadla a kde dostaneme letenky. Přišli jsme dle pokynů dvě hodiny před odletem. A je vidět, že mnozí přišli ještě dříve. I když jsou přepážky ještě zavřené, už je u nich pořádná fronta. Ptám se sama sebe, proč? Však se s námi počítá, místo je pro nás rezervované, zavazadla nám musí odbavit. Tak proč budu stát dlouhé desítky minut ve frontě? Prostě si půjdeme sednout, něco sníst a až fronta zmizí, půjdeme si pro své letenky i my.
Ach ta zavazadla
Říkám si, kolik toho lidé na dovolenou berou? To opravdu potřebují tolik zavazadel? A co v nich všechno mohou mít? Dle pokynů letecké společnosti můžeme mít jedno odbavené zavazadlo, jedno příruční zavazadlo, a ještě osobní tašku. V celkovém součtu 34 kilogramů našich věcí. Opravdu je potřebujeme na dovolené? My ne, ale vidím, že ostatní ano. Celé rodiny jednou k přepážce každý s obřím kufrem a každý s dalšími dvěma bude za pár desítek minut mířit i do letadla. Ptám se, proč?
A zase fronty
Bezpečnostní kontrola probíhá celkem rychle, a tak čekáme na gate. A je to tu znovu. Do letadla se ještě nepouští, ale už se zase tvoří fronty. Místo, aby lidé seděli, tak stojí. Desítky minut. A čekají, asi aby tam byli první. Proč proboha? Vždyť každý má své určené místo a je jedno, zda se do letadla dostane první, nebo poslední.
Po nástupu to začínám chápat – zavazadla. Kdo jich má plné ruce a využil maxima letecké společnosti, chce chytit místo v přihrádkách nad svou hlavou. Když dojde, míří zavazadlo pod nohy. A to sníží komfort. Tak proto tam chtějí být první. Nebo si toho prostě mohli vzít méně.
Potlesk a opět do fronty
Vzlétáme, letíme, přistáváme. Nesmí chybět trapný potlesk. Přiznám se, že jsem to čekala větší. Bylo to takové mdlé, rozhodně netleskali všichni. Asi jen ti nejspokojenější (a nejtrapnější). Jakmile letadlo naroluje ke schodům a můžeme si zapnout pásy, začne to znovu. Fronty v uličce, kde lidé desítky minut stojí, než mohou vyjít ven. Ven do autobusu, který nás odváží k terminálu.
A fronta na konec
A ještě poslední fronta, pasová kontrola. Proč v ní stát a nepočkat, to se lidé bojí, že toho posledního nepustí do země? Stejně budou čekat na svá zavazadla. My jdeme opět mezi posledními. Bez nervů procházíme, míříme k zavazadlům, kde nám akorát sjíždějí. Skvělé. Už jenom k delegátce pro číslo transferového autobusu a můžeme jet na hotel. Hurá!
