Článek
Trestný čin je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny… Toliko k teorii. A teď k tomu, kdo vlastně za trestné činy může a kdy takovým činům doslova chodíme naproti.
Víme, že tu jsou
Všichni víme, že mezi námi nejsou jenom slušný lidé. Že se v naší společnosti objevují i lidé, kteří trestné činy páchají. Mohou zde být násilníci, také vrazi, mohou zde být zloději. Všichni tak nějak tušíme, že podobní lidé existují, můžeme na ně narazit, mohou narazit oni na nás.
Protože si všechno tohle uvědomujeme, snažíme se chovat a jednat tak, abychom takovému člověku nedali žádnou příležitost, žádnou záminku k tomu, aby ukojil své protiprávní choutky. Jdeme cestou prevence, ochrany nás samotných, i ochrany našeho majetku. V současné společnosti zcela běžná věc.
Příležitost dělá zloděje
Odcházíme z bytu – zamkneme. Necháváme auto na parkovišti – zamykáme. Umístíme jízdní kolo do stojanu – zacvakneme zámek. Když jdeme po ulici, stále si dáváme pozor na naše kabelky, batohy i zadní kapsy s mobilním telefonem a peněženkou. Když někde opustíme auto, nikdy nenecháváme na sedadlech žádné cenné věci.
Prostě víme, že příležitost dělá zloděje. Že když někdo uvidí, jak nám z kapsy čouhá peněženka, že zadním sedadle auta je notebook, nebo že naše kolo je jen opřené o zeď, že mu to v hlavě přepne. Že se projeví temná stránka takového člověka a najednou jde po našem majetku. Dáme mu příležitost k tomu, aby trestný čin spáchal.
Musíme chránit majetek
Víme, že drbani páchající trestnou činnost v naší společnosti jsou. A proto chráníme svůj majetek. Zkuste po vykradeném bytu, autě, nebo ukradeném kole říct pojišťovně nebo policii, že jste nic z toho nezamykali. Že jste věřili, že bude vše v pořádku a nic se nestane. Nejprve budou zírat, potom si budou ťukat na čelo a možná vás se svým názorem odvezou i do psychiatrické léčebny.
A co to znásilnění?
Mezi námi nejsou jenom zloději. Mezi námi jsou i sexuální násilníci, predátoři, devianti. Prostě ti, kteří na rozdíl od normálních slušných mužů nedokážou udržet svého ptáčka v kalhotách. Stejně, jako je pro zloděje příležitost nezamčené kolo a položený notebook, je pro tohoto násilníka příležitostí žena, která svým outfitem zaútočí na jeho nejnižší pudy.
Co udělá slušný, normální muž, pokud uvidí spoře oděnou, velmi sexy ženu? Prohlédne si jí, otočí se za ní, začne myslet na TO. Ano, tak to prostě je. Muži nejsou asexuální, mají své pudy. To, že kolem nich projde žena s výstřihem a v minisukni, je rozhodně chladné nenechá. Zeptejte se jich. Problém nastává, když žena takto zaujme muže, který má s ovládnutím svých pudů problém.
Ano, oblečení je prevence
Já neříkám, že máme chodit v pytlích od brambor, ale pokud jsme zvyklé zamykat domov, auto i kolo, a pojišťovna i policie od nás tuto prevenci dokonce vyžaduje, měli bychom na prevenci myslet i při stylu svého oblékání. Pokud nám vykradou nezamčený byt nebo auto, má policie i pojišťovna jasno – velký díl viny je právě na nás.
Není nic špatného na tom, že chceme být sexy. Ale je rozdíl, kdy takto jdeme a kam takto jdeme. Je rozdíl, jestli se tak oblékneme na návštěvu restaurace s partnerem, nebo se budeme samy procházet po nechvalně proslulém pražském Sherwoodu před hlavním nádražím. Také nepůjdeme s karikaturou Mohameda do německých no-go zón, s nápisem „white lives matter“ do černošských čtvrtí, nebo s obrázkem Hitlera na židovský hřbitov.
Netvrdím, že si ženy mohou za znásilnění samy, ale naše těla jsou zbraně, měly bychom s nimi zacházet opatrně. Zvláště, když všechny víme, že nežijeme ve společnosti, který je stoprocentně bezpečná.
