Článek
Někdy si připadám, že já a můj partner jsme vyloženě za exoty. Hlavně kvůli tomu, jak máme rozdělenou péči o domácnost. My totiž nijak nehrotíme, kdo je muž a kdo je žena, kdo by měl mít nějaké dané povinnosti. Děláme prostě všichni všechno.
On se postará
Nejhorší je, když tohle někdy řeknu kamarádkám. O tom, že můj muž doma prostě úplně normálně uvaří, že uklidí, vysaje, vytře. Že nemá problém dát vyprat nebo povléct a klidně i vyžehlit prádlo. Prostě se postará o děti i domácnost, úplně v pohodě. Byl tak vychovaný, že se doma pomáhalo. A já jsem na něj hrdá, že se umí postarat, že je tolik starostlivý a zcela samostatný.
No, ale kdykoli tohle řeknu před nějakou kamarádkou, klepe si na čelo. Že je můj partner zženštilý, že tohle není normální, že je zcela určitě podpantoflák. A mě to mrzelo, zvlášť když se smály a přisazovaly si. Třeba jestli doma taky šije, plete, jestli zalévá kytky a podobné nemístné poznámky. Bylo mi to líto, protože já jsem na svého muže hrdá právě proto, jak se umí postarat, jak všechno umí. A tak jsem to kamarádkám za chvíli vrátila.
A vy jste se synem?
Když jejich poznámky neustávaly, už jsem to nevydržela. Moc dobře vím, co všechny ostatní mají doma za „chlapy“. A tak jsem se na ně podívala a celkem drze a naštvaně jsem se zeptala, jestli jim nevadí, že doma žijí se svým synem. Chvíli nechápaly, tak jsem jim to vysvětlila. Hrdá na to, jak je naštvu. No vždyť ti vaši se o sebe nepostarají: musíte jim vařit, uklízet po nich, prát jim.
Vždyť jsou u vás jak v mama hotelu, to je, jako kdybyste neměly chlapa, ale vlastního syna. Jo, a hele, holky: dáváte jim také kapesné? A jak je to s večerkou—v kolik musí být doma? Tímhle jsem je uzemnila dokonale. Najednou se zamyslely, najednou se zastyděly a uvědomily si, co fakt mají doma. Vždyť ony se musí o svého muže starat jako o vlastní dítě. Mají doma nesamostatné jedince, kteří by nepřežili víkend bez své partnerky.
Když vám to vyhovuje
Vidíte, já bych někoho takového doma nesnesla. Vám to očividně vyhovuje, tak si to nechte. A já si nechám toho borce, co mám doma. Který mi nebude desetkrát za večer volat, že neví, kde co máme, že neví, co má dělat, nebo že něco potřebuje. A co vy, holky—kolikrát vám ti vaši už volali nebo psali? zakončila jsem monolog. A na jejich výrazech bylo vidět, že teď jsem trefila hřebíček na hlavičku.
