Článek
Mají jet děti na školní výlet? No jasně, že ano. Je to skvělé zpestření konce školního roku. Pamatuji si na svá školní léta: jak jsme se na výlet těšili, jak jsme si ho užili. Nejprve to byly výlety jednodenní, na celý den, později jsme jezdili i na dva, jednou dokonce na tři dny. A bylo to dokonalé.
Kam že jedete?
A vzpomínám si také na to, kam jsme jezdili. Nebyly to žádné unikátní, drahé, specifické destinace. Byl to prostě výlet za poznáním nějakého místa v okolí. A upřímně: všichni jsme se nejvíc stejně těšili na rozchod. Nějaké památky a zajímavosti nás nijak nebraly. A v případě vícedenních výletů? To byly kempy, obyčejné chatky, žádný luxus. A tomu odpovídala i cena, takže si to mohl dovolit úplně každý.
Říkala jsem si, že na stejné výlety bude jezdit i můj syn. Ale šeredně jsem se spletla. Když přinesl domů papír o tom, kam se v červnu chystají, kroutila jsem hlavou. Žádný kemp, žádné chatky, ale výlet autobusem až do Londýna. Jako opravdu, na školní výlet? Tak to mi hlava nebere. Ne že bych mu to nepřála, ale když jsem se podívala na cenu, měla jsem jasno. Tohle stoprocentně podporovat nehodlám.
Děláte si srandu?
Tak jsem hned volala třídní učitelce, že si s ní o tom potřebuji promluvit. A druhý den, pořád ještě rozčilená a naštvaná, jsem tam vtrhla. A ano, udělala jsem tam scénu. Hned poté, co mě přesvědčovala, že je to pro děti to nejlepší a že je můj problém, že na to nemám. A ve mně bouchly saze. Nejde o to, že na to nemám, s penězi jako takovými problém nemáme. Ale jde o něco úplně jiného.
V první řadě mi to přijde zbytečné: dětem bude zcela jedno, jestli pojedou do Liberce, nebo do Londýna. A hlavně—na rozdíl ode mě jsou tu zcela jistě rodiče, kteří si to fakt dovolit nemohou. Takže jejich děti nepojedou jen proto, že při plánování výletu učitelský sbor nepřemýšlel? A třešničkou na dortu je ta částka, která mi přijde na obyčejný Londýn přece jen trochu přestřelená. Holt mám z toho pocit, jako by si někdo chtěl namastit kapsu.
Sociální rozdíly
Myslela jsem, že škola má být místem, kde se sociální rozdíly neřeší. Kde se na ně upozorňuje. A pak syn přijde s papírem, kde je popsán předražený výlet do Londýna. Jak k tomu přijdou ti z chudších rodin? No jak asi: děti nepojedou a všichni si na ně budou ukazovat prstem. S tímhle argumentem jsem končila svůj monolog, práskla dveřmi a doufala, že se jejich třídní třeba trochu zamyslí. Že si zavzpomíná na své výlety se školou, kde jí jistě stejně jako mně bylo úplně jedno, kde je. A zajímalo ji jen, aby byla sranda. I když to byl kemp, chatka, výlet do lesa a opékání buřtů. A jo, skvělé to bylo.
