Článek
Nic proti gentlemanům a galantním mužům. Jsem ráda, že ještě nevymřeli, a cítím čest, když mi někdo nabídne pomoc. Ne vždy je však jejich snaha na místě. Nic se nemá přehánět, a někdy je opravdu lepší, když si ty dveře otevřu sama. Zvládnu to úplně v pohodě, nebojte.
Mám to ráda
Je fajn, když mi muž pomůže s usazením ke stolu a přisune mi židli. Když ví, kde má jít na schodišti, když mi v restauraci pomůže s kabátem a obléknutím. Je mi sympatické, když mi muž podrží dveře nebo nabídne pomoc s těžkým zavazadlem. Je to milé a příjemné a jsem ráda, že takoví muži ještě nevymřeli. Ale pak přijde situace, která je spíš komická a ukazuje, že přehnaná snaha o gentlemanství může napáchat víc škody než užitku.
Mířím na úřad
Na úřadě jsem nebyla roky. Když jsem něco potřebovala, vyřešil to telefon nebo datová schránka. Jednu záležitost ale nešlo vyřídit na dálku, takže jsem musela přijít osobně. Mířím k budově úřadu a z druhé strany se blíží muž. Je jasné, že tam budu první. Zbývají mi poslední dva nebo tři kroky k velkým dřevěným dveřím, které bude potřeba opravdu zabrat, aby se otevřely. Ale není to nic, co bych nezvládla.
Najednou, když už jsem skoro u dveří, muž zrychlil. Rychle přiskočil ke mně a ve mně hrklo. Představila jsem si ty různé zprávy o úchylech, kteří natlačí ženu do budovy a tam ji znásilní. Úplně jsem zamrzla a čekala nejhorší. To se však nestalo. Muž se nehnal za mnou, nýbrž ke dveřím. V první chvíli mě napadlo, že mě snad chce předběhnout, ale mýlila jsem se.
Chtěl mi pomoci
Nechtěl mě předběhnout ani být na úřadě dřív než já. Chtěl jen ukázat, jaký je gentleman, a otevřít mi dveře. Ale moc se mu to nepovedlo. Tím, že jsem se ho lekla, to neskončilo. Jak ke mně přiskočil a prudce otevřel dveře, donutil mě uskočit. V tu chvíli mi z rukou vypadly všechny dokumenty, které jsem nesla.
Jestli nás někdo viděl, směje se ještě teď. Muž, který se ke mně hnal ve snaze mi otevřít dveře, způsobil akorát to, že jsem se lekla a vypadly mi papíry. Teď tam stál s otevřenými dveřmi a koukal, jak ze země sbírám dokumenty. Měla jsem mu děkovat, nebo nadávat?
Jsem holka od rány
„Ne, děkuji. O takové podržení dveří nestojím, zvládnu to bez vás,“ řekla jsem muži a dala mu jasně najevo, že to zvládnu sama. Ale odbýt se nenechal. Pustil dveře, začal se mnou sbírat dokumenty a nakonec mi ty dveře přece jen otevřel. Druhý pokus už dopadl mnohem lépe.
A co z toho plyne? Všeho moc škodí. Když chcete dámě udělat hezký den a projevit své gentlemanství, dělejte to s rozumem. Asi byste mi také nevytrhávali kufr z ruky násilím, abyste mi s ním pomohli, nebo nešli za mnou na schodech, když mám na sobě minisukni. A u dveří si dejte pozor, abyste mi je prudkým gestem nepřirazili do nosu, což se málem stalo. Jinak je ale vše v pořádku. Pamatujte, že ženy o tyto projevy gentlemanského chování stojí – i když se najde pár podivínek, které budou tvrdit opak. Těm se radši vyhněte obloukem.
