Článek
Nebylo to poprvé, co jsem viděla dospělého zákazníka, který před sebou tlačil malý dětský košík. Ano, takovou tu zmenšeninu klasického nákupního vozíku. Tu miniaturu, kterou děti tolik milují. Jak jsem se ale už několikrát přesvědčila, patrně ji milují i někteří dospělí. Já se ptám proč – nemůžu tomu přijít na kloub.
Všechny jsou za peníze, nebo zadarmo
Ve velkých supermarketech jsou všechny vozíky k dispozici až poté, co je odemkneme pomocí mince. Jak ty velké, tak pochopitelně ty malé. Z hlediska jednoduchosti nebo úspory času tu není žádný rozdíl – na oba druhy potřebujeme minci nebo žeton, tak jakou logiku a smysl má to, že si někdo bere košík, který pro něj není určený?
V menších obchodech, různých konzumech a jednotách je zase běžné, že na košík žádnou minci nepotřebujeme. Dětské i dospělé košíky jsou volně přístupné. Znovu tedy není důvod brát si ten, který je určený pro děti, když úplně stejně je možné vzít si ten určený pro dospělé. Tak proč po něm někdo nesáhne?
Paní, tyhle košíky jsou určené pro děti
Jediné, co mě napadlo, je, že ti lidé prostě nevědí, že je nenapadne, že ty malé nákupní vozíky nejsou určené pro drobný nákup, ale že jsou pro děti. Tak jsem se to pokusila vysvětlit: „Paní, tyhle košíky jsou určené pro děti,“ řekla jsem klidně a bez emocí. Odpověď mě překvapila – prý to ví, a stejně tu teď žádné děti nejsou. Ano, z hlediska logiky má pravdu. Patrně do obchodu v následující čtvrt hodině nepřijde šest rodičů s dětmi, které by rozebraly poslední dětské vozíky. Ale logika není to jediné, čím bychom se měli řídit, že? Je tu také slušnost a ohleduplnost, nebo ne?
Když to pro mě není, nechám to být
Nevím, jestli jsem to já, kdo je tak zvláštní, ale přece pokud pro mě něco není určeno, tak to nechám být. A nemusí to být jen dětský nákupní košík. U obchodu také, když přijedu sama, nezaparkuji na místě určeném pro matky s dětmi. Proč? Říká se tomu slušnost a ohleduplnost. Nebo na plném parkovišti nezastavím na místě pro elektromobily, i když jsem si jistá, že za poslední dva roky jsem tu nikdy žádný neviděla.
Je úplně jedno, že počet košíků pro děti přesahuje počet těch, které ten den přijdou do obchodu. Jednou je to určené pro ty nejmenší, tak jim to nechte. Kam se posouvá naše společnost, když nejsme schopni přijmout základy slušného chování? Nebo je problém v tom, jak byl někdo vychován a myslí si, že může všechno? Jestli ano, kam až tohle může zajít? Začne to košíkem a za pár let mi někdo odjede s autem, protože ví, že ho v pondělí a úterý stejně nepoužívám?
