Článek
Zazvonili jsme, vešli jsme a potom jsme viděli kamarádku, jak dělá nepochopitelnou věc. Nedala nám napít, nenabídla kafe, ale jako první vzala klíče a prolétla celý byt. Stála jsem v předsíni a jenom zírala na to, co dělá. Prý to dříve nestihla, tak to musí udělat teď. Tím klíčem zamkla úplně všechny místnosti, které v bytě má. Zůstala odemčená jenom toaleta – naštěstí s umyvadlem – a dále dětský pokoj. Do ostatních částí jejího bytu byl vstup zakázán. A mně vrtalo hlavou proč.
Co děláš?
„Zamykám přece,“ odpovídá mi. No, ne že bych to neviděla, spíše mě zajímalo proč. Tak jsem svou otázku koncipovala jinak, správněji: „A proč to děláš?“ Její odpověď mi vzala poslední zbytky energie a pozitivního naladění: „Přece proto, aby tam bylo zamčeno, aby tam nikdo nemohl.“ Ha, to by mě asi nenapadlo, pomyslela jsem si v duchu.
Váhala jsem, jestli se jí ještě zeptat, proč tam nikdo nesmí, ale radši jsem se po tom dál nepídila. Musím se trochu uklidnit, vydýchat, zeptám se jí za chvíli. Ona měla zamčeno a už se hrneme do kuchyně, kde nám nabízí něco k pití, kávu a něco k zakousnutí.
Je to pro naše dobro
Sedíme, mluvíme a mně to nedá. Ptám se jí znovu, proč zamykala, proč do těch místností nikdo nesmí. A ona mi odpoví, že je to pro naše dobro. Nechápu – má tam snad něco tajného, unikátního, nebezpečného, co nesmíme vidět, s čím nesmíme přijít do kontaktu? Když vidí můj nechápavý výraz, pokračuje dál.
Naše děti si hrají, my si tu povídáme. Nemáme je pod dohledem. V dětském pokoji je bezpečno, záchod je přístupný, ale do ostatních místností nemají co chodit. Co když se jim tam něco stane, co když tam něco provedou? – tázala se řečnicky. Pomyslela jsem si, že jsou dost velké a co by se jako mělo stát, ale neměla jsem odvahu jí to říct. Pokračovala tím, že je to hlavně pro jejich bezpečnost, pro jejich dobro a pro náš klid.
Vše má své meze
Jako – chápu, že má strach o děti. Taky myslím na jejich bezpečnost. Také doma nemáme pohozené nože, sirky, máme kryty na zásuvkách… prostě běžné věci. Ale že bych dětem znepřístupnila ložnici, komoru, spíž a další místnosti, aby se jim tam něco nestalo? Proboha, co by se jim tam asi mohlo stát? Zaskáčou si na posteli, rozhrabou prostěradla a možná spadnou na zem. No, to je toho.
Je úplně jedno, kde děti jsou – když jsou vynalézavé, ublíží si i ve vypolstrované místnosti, kde mají jednu hračku. Dál jsem její konání a myšlenkové pochody neřešila, ale doufám, že totéž nebude vyžadovat na návštěvě u mě. No, co – kdyžtak řeknu, že klíče nemám, a vyřešeno.
