Článek
Je mi celkem fuk, jak kdo mluví doma – jestli je sprostý, nebo slušný. To je každého věc. Ale jakmile je člověk ve veřejném prostoru, ve veřejné dopravě, měl by se snažit chovat se slušně. Zvláště když vidí, že má kolem sebe děti. My dospělí už nějaké to sprosté slovo známe, není pro nás nic nového a nějak zvládneme, že ho slyšíme několikrát za sebou. Ale proč by to měly poslouchat i moje děti?
Hurá, jedeme vlakem!
Cesta vlakem je pro děti vždy zážitkem. Neznám dítě, které by nemělo vlak rádo. A tak, když jsem doma řekla, že jsem naplánovala výlet s využitím železniční dopravy, setkalo se to s úspěchem. Vyrazili jsme na nádraží, koupili si jízdenku, čekali na příjezd vlaku. Ten přijel, my nastoupili a našli poslední volné místo – čtyři sedačky jen pro nás. Ideální. Naproti nám přes uličku seděla čtveřice pánů v čilém hovoru. A nastal problém.
Sedneme si, vlak se rozjede a my si užíváme začátek výletu. Ale jen krátkou chvíli. Pánové naproti nám jsou ve své konverzaci přece jen trochu hlučnější. No, co se dá dělat – každý je nějaký. Moje děti také občas mohou rušit ostatní, tak z toho nedělám velkou vědu. Začíná mi ale vadit to, jak mluví, jaká slova používají.
Ne že bych je neznala. Ale moje děti je neznají a ani nechci, aby je znaly. A tak vstávám, udělám krok směrem k pánům a požádám je o jediné: „Můžu vás požádat, mluvte slušněji, cestuji s dítětem.“ Jejich reakce mě překvapila – ihned se omluvili a slíbili, že svou mluvu trochu upraví. Žádný výsměch, žádné podivné úšklebky, ale opravdu ohleduplnost. Měla jsem radost.
K ničemu to nebylo
No jo, ale jak říká jedno známé přísloví: starého psa novým kouskům nenaučíš. A jiné zase, že zvyk je železná košile. Slušná mluva jim vydržela asi minutu a potom se vše vrátilo do starých kolejí. Takže co teď? Znovu je požádat? Radši už ne. Blížila se stanice a já zahlédla, jak se na konci vlaku uvolňuje místo k sezení. Nasměrovala jsem tam děti a přesunuli jsme se o několik sedaček dál, kde už slovník oněch cestovatelů nebyl slyšet.
Nevadí mi, že někdo hlučí, že se hlasitě směje nebo není úplně tichý. Sice by měl být, ale co už. Když to extrémně neobtěžuje okolí, ať si každý dělá, co uzná za vhodné. Ale sprostá slova, myslím, na veřejnost úplně nepatří – a je jedno, zda jde o vlak, autobus, nebo třeba ulici. Doma ať si mluví každý, jak chce, ale venku by měl ukázat, že je slušný člověk, a ne hulvát. Každé sprosté slovo se dá nahradit, není třeba přistupovat k vulgaritám, ať je člověk sebevíc naštvaný.
