Článek
Nevím, kdo všechno tchyni mluvil do toho, jak vychovat své dítě (mého současného partnera), ale já to určitě nebyla. Nikdy jsem jí neříkala, že měla něco udělat jinak, i když mi u mého muže některé vlastnosti někdy nesedí. Holt ho takhle vychovala, je to její věc, její styl.
Proč mi do toho mluví?
Předpokládala jsem, že když já jí nevyčítám, co při výchově udělala špatně, nebude ani ona mluvit do toho, jak vychovávám já. Jenže jsem se spletla. Na jednu stranu nemáme vyloženě špatný vztah, ale čas od času se objeví rýpavé poznámky nebo nevyžádané rady. Několikrát jsem jí jasně naznačila, že o to nestojím a že když budu potřebovat, sama si řeknu. Proč mi tedy do toho pořád mluví? Asi je to úděl tchyní – držet si svou roli a zapadnout do obecné škatulky „všetečných raditelek“.
Prý svým dětem všechno dovolím
Poslední věc, kterou mi tchyně začala vyčítat, je to, že prý svým dětem dovolím úplně všechno. Ohradila jsem se. Je pravda, že se snažím vyjít jim vstříc, ale opravdu nemají povoleno vše. Existují určité zásady a meze. Pokud ale mají děti chuť k obědu na řízek, pečené kuře, palačinky nebo třeba oblíbený kuskus, tak jim to uvařím. Nemám s tím problém. Když chtějí ovocný džus, ráda jim ho naliju. A když si během dne vzpomenou na nějaký pamlsek nebo chtějí v létě zmrzlinu, nevidím důvod, proč jim nevyhovět. To ale ještě neznamená, že smějí úplně vše.
Tak já se změním, maminko
Řekla jsem si, že místo dlouhých diskusí tchyni rovnou názorně ukážu, jak by vypadal přístup „nic nedovolit“. Když přišla na návštěvu, hned chtěla kávu. To je u nás takový rituál. Protože jsem zrovna měla upečený štrúdl, ráda by ho taky ochutnala. A tak jsem si řekla: „Dobře, vyzkoušíme, jak je to s tím nedovolováním.“
Zatímco si v obýváku povídala s dětmi, připravila jsem jí sklenici vody a krajíc chleba. Žádná káva, žádný štrúdl. Dostane, co já uznám za vhodné. Nechám ji tedy – jak se říká – „o chlebu a vodě“. Když jsem jí to přinesla, nejprve nechápala a myslela si, že žertuji. Jenže když jsem ji ujistila, že nic jiného prostě nebude, došlo jí, že to myslím vážně.
Vám ano, a dětem ne?
Využila jsem příležitosti a vysvětlila: „Tak, drahá maminko, vy jste chtěla kávu a štrúdl. Považujete za normální, že vám to splním a pohostím vás tím, na co máte chuť. Ale protože jste mi vyčetla, že svým dětem dovoluji příliš, vzala jsem si to k srdci. Káva přece není zdravá a štrúdl obsahuje spoustu cukru. Takže když mi radíte, abych dětem všechno nedovolovala, zkusím to praktikovat i na vás.“
Děláme, co chceme, nebo ne?
Nakonec si myslím, že pochopila, o co mi jde. Když má dospělý člověk na něco chuť, obvykle si to jednoduše koupí, připraví, nebo si o to řekne. Proč bychom tedy měli dětem odpírat něco podobného, pokud je to v rozumných mezích? Jasně, že nepoletím pro suroviny uprostřed noci jen proto, že si syn vzpomene, že by si dal lívance. A jistě nebudeme žít jen na sladkostech. Ale pokud to jde a máme vše k dispozici, ráda jim vyhovím. Stejně jako si přání a sny plní každý dospělý, tak i děti mají právo na drobné radosti.
