Článek
Kdo byl někdy nakupovat s dítětem, moc dobře ví, kolik lákadel je v každém obchodě. Ti, kteří obchody navrhují a zásobují moc dobře vědí, jak zboží správně umístit, aby se stalo terčem zájmu. Jak u dospělého, tak i u dítěte. Být benevolentní matka, máme plný košík hloupostí a sladkostí, na které si malý ukáže. Naštěstí mám rozum a primárně kupujeme věci denní potřeby a k tomu nějakou tu sladkost, drobnost navíc.
Já to chci teď
No jo, ale vysvětlete malému dítěti, že bude muset počkat ještě 10 minut, než se bude moci zakousnout do rohlíku, do koblihy. Než si bude moci vzít bonbon, napít se vody z lahve, nebo si vytáhnout plátek šunky či sýra. Nebo se v případě ideální varianty bude moci zakousnout třeba do banánu, nebo jablíčka.
Je to krádež
Cokoliv budete konzumovat na prodejní ploše, před zaplacením, to je svým způsobem krádež. Ta potravina je stále majetkem prodejce, tedy obchodu. Mým majetkem se stává až ve chvíli, kdy ho zaplatím. Teprve poté je dané zboží moje a už si s ním mohu dělat, co budu chtít. Tedy, mohu ho dát i synovi.
Jenom podezření
Abych to upravila na pravou míru, sníst něco v obchodě před zaplacením, samo o sobě krádež být nemusí. Vidím to tak, že k naplnění znaků krádeže by došlo až ve chvíli, když bych zkonzumované zboží nenahlásila na pokladně. Tedy nezaplatila. V tu chvíli ano, je to krádež a já zlodějka.
Pokud ale můj syn začne něco jíst ještě před zaplacením, je tu maximálně podezření z krádeže. A protože v našem státě platí presumpce nevinny, měla by ochranka počkat až na chvíli, kdy projdu pokladnou. Teprve v tu chvíli se rozhodne, zda se podezření z krádeže potvrdí, nebo zda zboží zaplatím a budu nevinná.
Radši být za zlodějku
Respektuji, že ochranka v obchodech může mít na konzumaci jídla různý pohled. Já ale zastávám názor, že než aby byl malý nepříjemný nebo křičel a obtěžoval ostatní nakupující, radši mu ten rohlík dám ještě před zaplacením. V tu chvíli mě může ochranka považovat za potencionální zlodějku. Ale je mi to jedno. Je to pro mě přijatelnější situace než diskomfort při nákupu.
Nikdy se mi nestalo, že jsem zkonzumované zboží zapomněla nahlásit, nebo že jsem ho snad záměrně zapřela. A ani to nemám v plánu. Takže po celou dobu nákupu možná jsem podezřelá z toho, že kradu. Ale jakmile projdu pokladnou, toto podezření padá. A je pro mě přijatelnější být za pomyslnou zlodějku, než aby syn deset minut „ničil“ život mě, nebo ostatním.
