Článek
Slýcháme to kolem sebe pořád dokola. Že bychom měly mít úctu ke starším lidem. A já se ptám, proč? Je snad věk něco, co by mělo ovlivňovat náš hodnotový systém? Samozřejmě, že není. Kdo chce úctu, musí si ji nejprve zasloužit.
K této úvaze mě přivedla nedávná situace v tramvaji. Přestože daná tramvaj byla poloprázdná a nejbližší sedadla vyčleněná pro starší osoby byla prázdná, vyžadovala přistoupivší seniorka své „oblíbené“, v danou chvíli pochopitelně obsazené místo. Místo, kde aktuálně seděla maminka se zhruba tříletým chlapcem. Tedy dvojice cestujících, které by každý zdravý a slušný člověk měl také automaticky pustit sednout.
Žena v seniorském věku se vcelku nevybíravě dožadovala svého místa a po odkázání na jiné volné sedadlo spustila naplno svůj hněv nejen vůči mamince s dítětem, ale celkově vůči všem ostatním cestujícím, hlavně mladé generaci. Doteď mě mrzí, že jsem nezasáhla přímo. Určité zadostiučinění bude proto tento článek, který mou myšlenku pošle k více lidem než těm pár osobám v jedoucí tramvaji.
Úcta a pomoc není totéž
Mnohdy si pleteme úctu s pomocí. To není totéž. Pomoci seniorovi do autobusu, na schodech, na přechodu pro chodce, v obchodě — to jsou věci, které by měly být naprosto samozřejmé pro každou z nás. Jsou základem slušného vychování a nějaké společenské odpovědnosti. Ale pokud na nás i přes tuto naši pomoc nebude dvakrát příjemná, máme jí snad projevovat nějakou úctu? Máme s ní prohodit vlídné slovo? Ne, proč bychom to dělaly. Oplaťme jí stejnou mincí, buďme na ni hrubé. Není důvod, aby si takovým chováním zasluhovala naši úctu.
Jak se chováte vy?
Začněme samy u sebe. Jak se chováme ke svému okolí, k lidem, které známe i neznáme? Pokud dobře, mile, přátelsky, často nás dokáže naštvat, když nám naše chování daný člověk neopětuje. Když ano, zahřeje nás to u srdce.
Pokud se ale k lidem vedle nás chováme zle, agresivně, arogantně, zapškle, naštvaně — co můžeme očekávat? Přece to stejné chování. Každá akce vyvolává reakci. Jak můžeme chtít po někom, aby k nám měl nějakou úctu, když se chováme jako hulváti? To je nesmysl.
Tak jste si nás vychovali
Automatická úcta ke stáří nedává logiku. Pomoc by měla být vždy samozřejmá, automatická, ale úcta nikoliv. Úctu si člověk musí zasloužit, ať mu je 20, nebo 80. Sama nikdy nepřijde. Pravda, taková seniorka má sice o mnoho více životních zkušeností než my, ale to není důvod tolerovat její nepřístojné chování.
A až taková stařenka začne nadávat na mladší generace, je dobré jí připomenout: i ona je součástí daného populačního řetězce. Ona je ta, která zplodila a vychovala generaci, na kterou ve svých projevech nadává. Kdo tedy selhal?
