Článek
Když někam jdu, mám na výběr: buď peníze vůbec neřeším, nebo si předem zjistím, jaký je ceník. Příkladem je koupaliště, kam chodíme. Platí tam jednoduché pravidlo: kdo přijde po 16. hodině, má vstupné o 50 Kč levnější. Je to uvedeno na webu i přímo na ceníku před vstupem. A přesto se najdou jedinci, kteří se začnou rozčilovat.
Ještě pět minut
Za chvíli bude čtyři a my čekáme u vstupu, až odbije šestnáctá hodina. Teprve potom si koupíme lístky – právě proto, aby byly o padesátikorunu na osobu levnější. Počkat pět minut, když jsme ve čtyřech, za to rozhodně stojí.
Mezitím kolem nás projde pán s partnerkou, hned zamíří k pokladně a koupí si dvě vstupenky. Protože stojíme hned vedle, slyšíme, že platí plnou cenu. Pán zaplatí, schovává drobné a já mezitím říkám partnerovi, že zbývají ještě čtyři minuty. Pán to zaslechne a zpozorní.
Co se děje?
Podívá se na nás zvědavě a zeptá se, co bude za čtyři minuty. „Levnější vstupné,“ odpovíme. Proto tu čekáme; těch pár minut za ušetřené peníze stojí. V tu chvíli se zarazí a je vidět, že ho to naštvalo.
Jde k ceníku a zkoumá, kolik mohl ušetřit, kdyby stál s námi. Zjišťuje, že je to 50 Kč za partnerku a 50 Kč za sebe, tedy stokoruna. Znám hodně lidí, kteří by nad tím mávli rukou – i já bych to nechala být, kdybych si předem nezjistila ceny a slevy. Ale on ne.
Vraťte mi rozdíl
Okamžitě se postaví k pokladně a začne útočit na brigádnici; chce vrátit stokorunu, prý proto, že mu to neřekla. Slečna za kasou zůstává klidná a několikrát opakuje, že pokud přišel před 16. hodinou, platí plná cena, i kdyby šlo jen o pár vteřin. Tak jí funguje pokladna a nic s tím neudělá; kdyby mu dala stovku, chyběla by jí v kase a musela by to doplácet.
Chlápek se odbýt nenechá a výměna názorů se točí stále dokola: on vytočený a agresivní, jeho přítelkyně po jeho boku, brigádnice klidná, až apatická, pořád dokola vysvětluje, že to možné není vzhledem k času příchodu.
Můžu se vás na něco zeptat?
Pak se na něj podívá a zeptá se, jestli se ho může na něco zeptat. Souhlasí. Slečna ho dorazí otázkou, zda umí číst. Viditelně uražený se nezmůže na slovo, a tak pokračuje: pokud ano, mohl se podívat na ceník, kde je vše jasně uvedeno. A jestli tedy číst umí, tady má lístek s telefonním číslem na ředitele koupaliště – ať si to vyřeší s ním a nezdržuje ostatní.
Chlapík sbalí papír s číslem, strčí ho do kapsy a odejde. My si koupíme čtyři zlevněné lístky a uznale pokýveme hlavou, jak to slečna zvládla. Prý praxe – tohle se tu stává skoro denně: lidé nečtou a pak se diví. Dodala ještě, že kdyby někdo opravdu číst neuměl, peníze by mu vrátila. Ale takový se prý ještě nenašel.
