Článek
Nikdy v životě jsem nic neukradla, ani jako malá. A teď v dospělosti s tím rozhodně nehodlám začínat. Pokud na něco nemám, tak si to prostě nekoupím – takhle jednoduché to je. Problém je ale u jiných, kteří mě začnou z krádeže podezřívat. A to jen a pouze kvůli jejich laxnosti v práci a neochotě vyslechnout a přijmout mou obhajobu.
Mám věci z jiného obchodu
Jdu do supermarketu s větší kabelkou, ve které už mám nějaké zboží z jiného obchodu. Jsem pěšky, nejsem autem, takže mi nezbývá nic jiného, než tam vejít s ní. U vchodu vidím pracovníka security, a tak za ním pro jistotu zamířím. Pozdravím ho a sdělím, že mám v tašce zboží z jiného obchodu, jestli mi ho nějak označí nebo někde uschová.
Na první pohled unavený, přepracovaný a laxní chlapík něco zamumlá a rukou udělá gesto, abych pokračovala dál, že to není třeba řešit, že můžu jít. No, dobrá. Vezmu si košík a jdu nakupovat. Projdu obchod, naházím do košíku pár položek a jdu k pokladně. Vyskládám je na pás, pokladní je namarkuje, já zaplatím, naházím si nákup do tašky a jsem připravená k odchodu.
Ukažte mi tašku, madam
V tom mě zastaví sekuriťák – jiný než kolega, kterého jsem se ptala, co s mým nákupem, a který mě poslal do obchodu. Tento chce vidět tašku. Ukážu mu ji, on nákup porovná s účtem a pochopitelně zjistí, že tam jsou tři věci navíc. A hned mě označí za zlodějku, která tam něco ukradla. Tak to prrr, tohle si nenechám líbit.
Okamžitě vysvětluji, že jeho kolegovi jsem to oznamovala – bylo mu to jedno. A navíc, jedna z těch tří věcí je privátní značka jiného obchodu, takže je vcelku jasné, že tohle jsem tu logicky ukrást nemohla, když to tu ani nemají. Přesto s ním moje argumenty nehnou a chce, abych s ním šla dozadu do jeho kanceláře, kde to „vyřešíme“.
Zavolejte šéfa
Neochotně s ním jdu, lidi zírají. Je jim jedno, co se stalo a že jsem nic neudělala – už mám nálepku zlodějky. Rozhodně to ale nebudu řešit s nějakým pánem, co hlídá na prodejní ploše; chci jeho nadřízeného. Ten se dostaví, vysvětlím mu, co se stalo, a hurá – konečně někdo, kdo mě vyslechne a rozhodne se ověřit mé tvrzení.
Pustí záznam a vidí, že jsem skutečně pánovi od security ukazovala obsah tašky a že mě poslal dál. To, a fakt, že jedním z prý ukradených produktů je i věc, kterou v tomto supermarketu neprodávají, mu stačí k tomu, aby mě propustil. Abych už konečně mohla jít domů – jako žena, která má nálepku zlodějky, i když nic neudělala.
A to, že se mi asi pětkrát omluvil, mě té nálepky u lidí, kteří mě viděli, prostě nezbaví. Ale co – já mám svědomí čisté a co si myslí ostatní, to je jen a pouze jejich věc.
