Článek
Žít v bytovém domě vyžaduje určitou dávku kompromisu. Není to pro každého, ale mně to problém nedělá. Jsem zvyklá takto žít celý život, takže pro mě je to pohoda. Ale jsou sousedé, kteří to očividně nedávají tak dobře. Zvlášť když se k nám do domu přistěhuje někdo nový.
Nová rodina
Ne každý, kdo u nás v domě vlastní byt, v něm také bydlí. Několik z nich je pronajatých. A jak už to tak bývá, nájemníci se tam čas od času střídají. V jednom z bytů se teď objevila nová rodina. Vypadají na první pohled slušně. Dva dospělí a dvě menší děti. A právě ty jsou pro některé ostatní sousedy problém. No, prostě to jsou děti, co k tomu dodat?
Někdy doma běhají a dupou, někdy křičí, jindy brečí. Bývá je slyšet doma i na chodbě, rádi se smějí. Pro mě, která mám také děti, je to normální, přirozená věc. Ale někteří sousedé mají problém s tím, že se trochu vytratil ten původní klid. No, jak by také ne, když dříve tam bydlel pár s odrostlým, asi dvacetiletým synem. O těch jsme často i několik dní nevěděli, jestli jsou doma. Tak byli potichu.
Musíme to řešit
Občas jsem zaslechla na chodbě, jak si sousedé o nové rodince povídají, že mají hlučnější děti. Někdy tohle téma někdo nadhodil i mně a já jenom řekla, že to jsou prostě jen děti. Ale zlom nastal až s panem Dvořákem, který za mnou přišel s tím, že bychom tyhle nové sousedy měli nějakým způsobem řešit. Ideálně skrz předsedu SVJ, aby vyřešil problém. „No, proboha, jak ho chcete řešit?“ zeptala jsem se ho.
Ta rodina je milá, slušná, zdraví, jsou příjemní. A že mají hlučnější děti? Tak každý jsme nějaký; co myslíte, že se naším stěžováním vyřeší? Že ty děti budou do druhého dne jako vyměněné? No, samozřejmě že ne, nevyřeší se tím vůbec nic a dojde jen k jednomu jedinému.
Víte, k čemu to povede
Znovu opakoval, že s tím má problém. Tak jsem se na něj podívala a jasně mu řekla, jestli ví, k čemu to povede. Jen k tomu, že oni se patrně odstěhují, protože umravnit malé děti nejde úplně jednoduše. A až se odstěhují, nastane co? Bude byt prázdný? Jasně, že nebude. Přijde někdo jiný. A kde, pane Dvořáku, máte jistotu, že to bude někdo klidný? Co když majitel bytu za to, že jsme mu vystěhovali slušné nájemce, bude chtít pomstu?
Co když nám sem nasadí nějakou početnou rodinu, co když tady budeme mít partu mladých, co budou mít jednu nekonečnou párty? Tohle chcete? Já myslím, že občas slyšet křičet nebo brečet dítě je pro mě milejší.
Když jsem to dořekla, on se zasekl a uznale kýval hlavou, že mám asi pravdu. A že děti rostou a za pár měsíců může být vše v klidu. Na to jsem mu přikývla a doporučila mu, ať možné budoucí scénáře řekne i ostatním. A že já za sebe jsem s rodinou v pohodě a oni ať myslí na důsledky, které svým činem mohou způsobit. Aby pak na tu famílii ještě s láskou nevzpomínali.
