Článek
Jet vlakem? Když je to nutnost, nemám s tím problém. Na rodinné výlety nebo ve dvou ale jezdíme autem. To je nejen rychlejší, ale i pohodlnější a levnější. Když však jedu sama, zvolím vlak. Řekla bych, že patřím nejen mezi ohleduplné, ale i celkem znalé cestující. A proto mě dokáže namíchnout, když někdo nerespektuje pravidla, která ve vlaku jsou.
Místa pro všechny? Určitě ne!
Ne, všechna místa ve vlaku rozhodně nejsou pro každého. Stačí vstoupit do vagonu a rozhlédnout se. Nejprve se podívat výš, zda vybrané místo není obsazeno místenkou. Buď zde může být přímo uvedeno, že sedadlo má někdo rezervované, včetně informace, odkud a kam cestuje. Jsou ale i sedadla označená jako „expresní rezervace“. Tam je to buď anebo – někdo si sedadlo může rezervovat na poslední chvíli a vy vás pak musí uvolnit místo. Když jinde není volno, lze to risknout, ale lepší je sednout si jinam.
Jsou však i jasně určená sedadla, která jsou pro těhotné ženy nebo hůře pohyblivé občany – například pro seniory o holi či pro invalidy. Tahle sedadla bývají nejčastěji na kraji vagonu, první hned u dveří. Snadno je poznáte, jsou u nich jasně viditelné samolepky či piktogramy. Samozřejmě že když si tam sednete, nikdo vám hlavu neutrhne a nevyhodí vás. Ale když přijde člověk, pro kterého je sedadlo určeno, bylo by fér mu ho uvolnit.
A co ti další?
Vlakem jezdí třeba i cyklisté se svým kolem nebo matky a rodiny s kočárkem. Myslí dráhy i na ně? Samozřejmě. Mají vyčleněná speciální místa – určená k pověšení jízdního kola během cesty či s větším prostorem pro kočárek. U těchto míst to funguje podobně jako u těch pro těhotné a invalidy.
Jsou jasně označena samolepkou, která informuje, že jsou přednostně určena právě cestujícím s kolem či kočárkem. Opět platí, že vás nikdo nebude pronásledovat, když si tam sednete, ale měli byste být na pozoru a v případě potřeby místo dobrovolně uvolnit.
Tu rodinku s kočárkem snad pustíte
Jedu se svým kočárkem v pravé části vagonu. Kočárek mám na určeném místě, zabrzděný, a sama sedím hned vedle něj. Tak, jak to má být. V následující zastávce přistupuje mladý pár, také s kočárkem. Žádný problém – najdou stejné místo v levé části vagonu. Ale ouvej, sedí tam dvě mladé dívky. A i když je mezi nimi a rodinou viditelný oční kontakt, nic se neděje. Dívky dál sedí.
„Tu rodinku s kočárkem snad pustíte,“ obořila jsem se na nehnutě sedící teenagerku. Nechápavě na mě koukla, tak jsem k ní udělala dva kroky a prstem ukázala na cedulku visící nad ní. Na ní bylo zcela jasně a pochopitelně napsáno, pro koho je tento prostor určený: pro kola, kočárky a jejich majitele. Dívka se s druhou kamarádkou vcelku neochotně zvedla a posunuly se o kousek dál do uličky. Rodinka zaparkovala a mohlo se jet.
Proč?
V ideálním světě bychom se obešli i bez podobných cedulek. Normálně smýšlejícímu člověku dojde, že daný prostor je vyčleněný tomu, kdo má kolo, kočárek nebo třeba velkou tašku, krabici či koloběžku. Prostě něco, s čím by se v klasické uličce špatně manévrovalo. Ale jak vidno, některým jedincům nestačí ani jasně napsaná cedulka.
