Článek
I když je v dnešním světě standardem platit kartou, nebo mobilem, nebo hodinkami, stále se najdou zarytí příznivci hotovosti. Lépe řečeno, odpůrci bezhotovostních plateb. Ať už je jejich motivace spojena s odmítáním poplatků bank a karetních společností, nebo si myslí že jde o sledování jejich finančních toků, prostě jsou mezi námi. A používají jen hotovost. Já si zkusila týden zapadnout mezi ně. A byl to zážitek, který nechci opakovat.
Peníze mám na účtu, musím pro hotovost
Když bez karty, tak vždy. Jo, bylo by jednoduché přijít k bankomatu, zasunout kartu a vybrat si hotovost. Ale ne, já kartu zamkla v šuplíku a pro svou výplatu, která mi je zasílána na účet, vyrazila do banky. A tady začalo dilema. Vybrat si jen pár tisícovek, nebo celou mou gáži a potom s desítkami tisíc v kabelce šmajdat po městě? Radši jsem zvolila možnost první. Začínám hledat banku, která disponuje i pokladnou, ale i vyhovujícími otevíracími hodinami. Už tohle je pořádná fuška, ale nakonec se zadařilo. Sice jsem cestovala přes půl města, ztratila hodinu svého času, ale konečně mám v kapse potřebnou hotovost.
Tak jdeme platit
Hotovost berou všude, takže obavy z toho, že bych někde měla problém, samozřejmě nemám. Začínám v krámku s potravinami, kde byla dvoutisícová bankovka problém. Už to vypadlo, že odejdu bez nákupu, ale nakonec nevrlá pokladní přece jenom zavolala posilu, která jí přinesla do kasy potřebnou hotovost na vrácení. Uff, nákup mám. Jenom jsem místo obvyklých vteřin čekala na pokladně několik minut. Alespoň už mám rozměněno a placení bude snazší.
Nešidí mě?
Najednou si uvědomuji, že musím při každé platbě počítat, zda nejsem ošizena. Na pokladnách v supermarketech je to lepší, tam na displeji vidím, kolik mi mají vrátit. A tak jediné, co mě zdržuje je stání u pokladny a počítání drobných, zda sedí s číslem na displeji.
Ve stáncích a u malých obchodníků je to větší problém. Tam si musím nejprve sama v hlavě spočítat, zda částka k vrácení opravdu sedí. A teprve potom si ještě musím spočítat vrácené peníze. Toto ale dělám jen první dny, potom zcela rezignuji a slepě věřím, že jsou obchodníci poctiví.
Došly peníze
Nakupuji, utrácím a najednou zjišťuji, že nemám z čeho brát. Už to musím vyřešit pohodlněji. Takže doma sedám do auta a jedu do banky, vybrat celý zbytek výplaty. V autě mě snad nikdo nepřepadne a peníze dovezu bezpečně domů. Tam je zamykám v šuplíku vedle platební karty – kterou mám extrémní nutkání vzít, ale musím být na sebe tvrdá.
Ach, ty e-shopy
Nenakupuji jenom v kamenných obchodech, ale také v e-shopech. Takže i tady se musím vyhnout kartě. To znamená hned dvě komplikace. Musím zvolit dobírku, což znamená navýšení částky dopravného o několik desítek korun. Dále musím zvolit jenom kurýra nebo odběrná místa. S boxy mám utrum, tam se musí platit jenom bezkontaktně. Volím tedy výdejní místo a modlím se, abych to z práce stihla do jeho zavírací hodiny.
Elektřina, voda, plyn…
Energie se samy nezaplatí, musím já. Lituji, že jsem si můj hotovostní týden naplánovala právě na dobu, kdy se platí zálohy na elektřinu, vodu a plyn. Váhám, zda to nepoukázat z účtu, jako obvykle. Tuhle možnost nakonec zavrhuji. Když hotovost, tak hotovost. Vyrážím s hotovostí na poštu, kde vyplňuji poštovní poukázku typu A. To znamená, že peníze složím cash na poště a ta je pošle danému dodavateli na účet. Ani nevím, jak dlouho to trvá. Jsem rozčarovaná z toho, že jedna tahle finanční operace stojí 52 Kč.
Nemám nějak málo?
Týden se konečně chýlí ke konci. Já začínám dávat dohromady, kolik jsem kde utratila a zda všechno sedí. To bych si ale musela brát všude účtenky, což moc nedělám. Takže najednou mi připadá, že mám té hotovosti nějak málo, že jsem během týdne nemohla tolik utratit. Zavzpomínám na své internetové bankovnictví, kde bych za normálních okolností viděla každý pohyb, kdy a kde. Takhle nevím nic.
Jdeme na koncert (a já pro kartu)
Svou snahu vydržet jen s hotovostí zvládám ve chvíli, kdy manžel navrhne jít na koncert naší oblíbené kapely. Sedám k internetu, hledám lístky, nacházím. Vstupenky jsou k dispozici jenom ve formě e-ticketu, který musím zaplatit kartou. Potom už jen koupě na místě, kde není garance volných vstupenek. A když budou, jsou dražší.
V tomhle okamžiku to vzdávám. Odemykám šuplík, vytahuji kartu, opisuji čísla a platím. Kartu strkám zpět do peněženky, stejně jako veškerou vybranou hotovost. Zítra se s ní stavím ve vkladovém bankomatu, vložím ji na účet a už o ní nechci ani slyšet. Placení hotovostí prostě není pro mě, za celý týden jsem nenašla jediný klad.
