Článek
Děti se mají bavit, o tom není pochyb. Ale společně se zábavou by měla jít ruku v ruce i jistá zodpovědnost – jak dětí, tak pochopitelně i rodičů. Řeknu to na rovinu: různé aquaparky jsou pro mě noční můrou. Ne proto, že by naše dítě nezvládalo jízdu na dětských klouzačkách a tobogánech, ale jednoduše proto, že ostatní děti často vůbec nevědí, kdy na takovou klouzačku skočit.
V lepším případě jen modřiny
Znudění rodiče často polehávají na lehátku s mobilem v ruce, zatímco jejich děti dovádějí na vodních atrakcích. Je to běžný jev v mnoha aquaparcích, u nás i v zahraničí. Jasně, když jsou děti dostatečně velké, není třeba jim stát neustále za zády. Stačí tu a tam mrknout, zda je všechno v pořádku a neděje se nic špatného.
To ale platí pouze v případě, že je dítě naučeno základní zodpovědnosti. Že ví, jak se na klouzačce nebo tobogánu chovat a co svým neuváženým jednáním může způsobit. Pokud je dost velké na to, aby ho rodič pustil z dohledu, je také dost velké na to, aby vědělo, jak se má správně chovat. Ano, přesně tak – řeč je o nedostatečných rozestupech při jízdě. Je to k vidění dnes a denně: sotva jedno dítě sjede, už do tubusu naskáče dalších několik. V lepším případě to končí jen pár modřinami, v horším případě může jít o vážnější pohmožděniny, tekoucí krev nebo dokonce zlomeniny.
Vaše obézní dítě by mělo být opatrnější
Máme ještě malé prcky, takže když jsou na vodních prvcích, já nebo partner stojíme opodál a dohlížíme. Člověk nikdy neví, co se může stát – pořád je to voda a utopit se lze klidně i v malém brouzdališti, stačí se špatně nadechnout. Totéž platí o klouzačkách a tobogánech: je potřeba dávat pozor, hlídat a kontrolovat situaci. A právě díky tomu vidím, co všechno se tam odehrává, především v případě dětí rodičů, které mnohem víc než jejich potomek zajímá displej mobilu.
Takže když můj syn sedá do tubusu menšího tobogánu, čekám u dojezdu, kdyby se náhodou něco přihodilo. Jenže pak kouknu nahoru a vidím, jak hned po něm skáče do tubusu značně obézní chlapeček. Snažím se ho výkřikem i gesty zastavit, ale marně. Chvíli nato uslyším křik a vzápětí vyjíždí můj syn, hlavou napřed, s nohama zapletenýma do toho druhého. Rychle ho popadnu a vytahuji z dojezdu, kontroluji, jestli je v pořádku.
Na cizí nezbedné dítě vyjedu ostřeji, ptám se, kde má rodiče. Ukáže, jak jinak, směrem k lehátku. Tak jdeme všichni. Přidává se i partner, který mezitím uklidňuje našeho syna. Maminka, pohodlně rozvalená na lehátku, sotva vezme na vědomí, že u ní někdo stojí, natož aby ji zajímalo, co se stalo. A tak rovnou spustím: „Vaše obézní dítě by mělo být opatrnější.“ Nechápe, o co jde – jak by také mohla, když celé dny kouká do telefonu. Vysvětlím jí situaci, ale vypadá to, že jí to ani trochu netrápí.
Jen rána do hlavy
V tu chvíli jde okolo plavčík a vloží se do hovoru. Postaví se na naši stranu a dámě, kterou víc zajímá mobil než vlastní dítě, vysvětluje, že je nutné děti hlídat a poučit je, kdy smějí do tobogánu naskočit. Pokud to odmítá respektovat, upozorňuje ji na návštěvní řád a na to, že ji může z aquaparku vykázat.
A co my? Kromě rány do hlavy o tubus tobogánu a pár naraženin od nohou druhého dítěte si náš syn naštěstí neodnesl nic vážnějšího. Uff, nakonec to dopadlo dobře – ale jen díky náhodě. Stále nechápu, jak se někdo, kdo má váhově výrazně „převyšující“ dítě, může považovat za zodpovědného rodiče, když mu dovolí vletět do tobogánu hned za drobným, hubeným chlapečkem, a při konfrontaci je mu to úplně jedno…
