Článek
Jdu s dětmi na zastávku MHD, dorazíme, posadím děti na lavici a jdu se podívat, v kolik nám to jede. Máme štěstí, za pět minut by měl podle jízdního řádu přijíždět autobus. To vydržíme, žádný problém. Po minutě se ale dostaví chlapík, který už od pohledu nevypadá, že by měl nějakou radost ze života – zanedbaný, zachmuřený. No, co, každý jsme nějaký. Nevšímám si ho, ale po chvíli musím.
Vytáhl cigaretu
Přišel, postavil se hned vedle nás a začal šmátrat po kapsách. Vytáhl krabičku cigaret, jednu vyndal a dal si ji do úst. Potom vytáhl zapalovač a zapálil si ji. Čekala jsem, že si ji v závětří zastávky jen zapálí, aby nebyl na větru, a potom odejde. Ale nikoli – začal tam hulit, vyfukoval kouř mým směrem, a to už na mě bylo moc.
Jdu k muži a žádám ho, zda by si nemohl jít kouřit mimo zastávku. Upozorňuji ho, že na zastávkách je to stejně zakázané a hlavně že to značně obtěžuje mě i moje děti, kterým cigaretový kouř rozhodně neprospívá. Muž se na mě jen podívá, přiloží cigaretu k ústům a znovu potáhne.
Můžete odejít?
Zkouším to znovu důrazněji a říkám mu, jestli nemůže odejít kouřit mimo zastávku. Já ji s dětmi opustit nechci – jsem ráda, že sedí, a vzhledem k větrnému počasí tu máme alespoň trochu solidní útočiště. Chlapík se na mě zase podívá a řekne, že nikam chodit nebude. Prý máme svobodu, na zákony kašle a může si dělat, co chce.
A jestli s ním mám problém, klidně na něj můžu zavolat policii. Je zvědavý, jestli na „takovou blbost“ hlídka vůbec přijede. V tu chvíli jsem zažila jeden z nejsmutnějších pocitů poslední doby – hulvát, který záměrně obtěžuje své okolí. Ach jo, co je to mezi námi za lidi, proboha?
A šel pryč
Tohle jeho vyjádření ale zaslechla parta několika chlapíků. Pět mužů, co postávalo opodál, zbystřilo konflikt. Volným, klidným krokem vyšli směrem ke mně a k němu a slušně se ho zeptali, zda by mohl respektovat moje přání. Když odpověděl, že ne, zeptali se ho znovu, zda by aspoň mohl respektovat naše zákony. Odpověď byla stejná – ne.
Chlapíci se na sebe podívali, jeden mu shodil cigaretu na zem, dva ho chytili, vykroutili mu ruku za záda a už ho vedli mimo zastávku. Hulvát rozzuřeně vykřikoval, že na ně zavolá policii, na což jeden z mých zachránců vtipně reagoval, že přece zákony neuznává a jen mu připomíná, že i oni vyznávají svobodu a chtějí si dělat, co chtějí.
Muže vyvedli mimo zastávku, něco si tam slovně ještě vyříkali a potom se vrátili ke mně. Popřáli mi hezký den, šťastnou cestu a já jim byla nesmírně vděčná. Byla jsem ráda, že stále existují slušní muži, gentlemani. Mrzí mě ale, že jsou mezi námi i ti, o kterých se to říct nedá. Třeba však ten kouřící neohleduplný hulvát dostal lekci a bude si to pamatovat.
