Článek
Proti oblečení z druhé ruky rozhodně nic nemám. Sama mám v šatníku řadu kousků ze secondhandu a dost věcí jsem takto pořídila i svým dětem. Důvod byl jediný – cena. Pokud oblečení vypadá dobře, je čisté, není seprané a viditelně bylo jen krátce nošené, pak – je‑li navíc levné – nemám problém ho koupit. Nejenže mám radost z výhodné koupě, ale potěší to i mé svědomí: chovám se udržitelně, využiji něco, co už někdo nepotřeboval, a věci neskončí v koši, nýbrž v mém šatníku.
Je to běžné
Pamatuji doby, kdy secondhandy neměly příliš dobrou pověst – kdo tam nakupoval, byl považován spíš za sociální případ. Doba se naštěstí změnila. Dnes je nakupování „z druhé ruky“ běžné, a to jak z hlediska udržitelnosti, tak i praktičnosti. Třeba právě u dětí je mi milejší koupit něco nošeného za pár desítek korun než podobný nový kousek za dvojnásobek či trojnásobek ceny, zvlášť když vím, že dítě oblečení často ušpiní, pokydá, natrhne nebo odře. Vyhazovat peníze za drahé dětské outfity opravdu nechci – když se něco zničí nebo nedopere, nevadí mi to.
Dnes už jsou secondhandy i v menších městech a když mám čas a na nějaký narazím, prostě se stavím. Vstoupím dovnitř a kouknu, co by se mně nebo dětem mohlo hodit. Někde to vypadá spíš jako v klasickém obchodě – oblečení je na ramínkách –, jinde je to vyložená „hrabárna“, kde se musím prodírat hromadami oblečení v krabicích, než najdu to pravé.
Vždyť to máte dražší než nové oblečení
Do jednoho takového neznámého sekáče jsem nedávno zapadla s tím, že bych tam mohla koupit pár kousků do letního šatníku. Nakonec jsem však odcházela s prázdnou. Ne že by tam nebyl výběr, ale ceny byly značně odrazující.
„Vždyť to máte dražší než nové oblečení,“ kroutila jsem hlavou a ptala se prodavačky, zda neposkytují nějaké dodatečné slevy, protože uvedené částky mi připadaly opravdu vysoké.
Žádné dodatečné slevy prý nejsou – co je psáno, to je dáno. Údajně jde o prvotřídní, špičkové zboží z Anglie a tomu prý odpovídá i cena. Jo, to znám; kamarádka podobný bazárek provozovala. Oblečení se kupuje v pytlích na váhu a pak se z něj dělá „hogo‑fogo“. Nejsem včerejší – nemíním si kupovat něco nošeného za stejné peníze, za jaké pořídím věc novou.
Tak hodně štěstí
Poté, co mi bylo jasně řečeno, že ceny jsou v pořádku, jsem se slušně rozloučila a odešla s prázdnou. V duchu jsem obchodu popřála hodně štěstí, protože pokud chce s takovými cenami konkurovat, mnoho zákazníků mít nebude. Kdo nakupuje v secondhandu, obvykle má přehled – ví, kolik stojí nové oblečení i za kolik prodává konkurence.
Když mám doma dětská trička za dvacet až třicet korun, nejsem blázen, abych za stejné „no‑name“ nošené tričko dávala sedmdesát nebo sto, když za tu cenu pořídím v každém obchoďáku úplně nové. Tak třeba se v tomhle sekáči chytnou za nos, zamyslí se sami nad sebou a já tam příště už opravdu něco vyberu.
