Článek
Dlouhodobě nadávám na složitou byrokracii tohoto státu. Jak já bych uvítala, aby se daly věci řešit pohodlně z domova, online, třeba přes datovou schránku nebo různé online portály. Ale ono to nejde: člověk musí vyplnit lejstra, donést je k okénku, dodat další papíry, počkat na razítka. Prostě samé složité věci.
Potřebujeme podpisy
A několik lejster jsem nedávno musela donést na úřad, protože, jak je tady zvykem, to prostě nešlo poslat datovkou, ale bylo třeba to přinést osobně. Takže jsme to doma vyplnili, podepsali a já si musela naplánovat den tak, abych se nejen trefila do úředních hodin, ale i tak, aby byla na místě právě úřednice, která mě má na starost – jiná mě totiž nevezme.
Vše jsme doma důkladně připravili, vyplnili, podepsali a já to druhý den vítězoslavně nesla k přepážce. Úřednice na to koukla, trochu se zamračila a sdělila mi, že jsme pár kolonek vyplnili špatně – že jsme tam prohodili nějaké věci, zkrátka udělali chybu. A co teď?
Budete to muset opravit
Po větě, že to musíme opravit, jsem úplně zrudla zlostí. Představa, jak to zase nesu domů, zase to vyplňujeme a zase to nesu zpět, mě opravdu začínala štvát. Asi to na mně bylo vidět, protože úřednice navrhla, že to můžeme opravit hned: prostě něco přeškrtneme a místo toho napíšeme něco jiného. A ona to stejně zadává do PC, takže tyhle formuláře budou navždy jen založené ve spisu a nikdo na ně koukat nebude.
Tak jo, říkám si, když to jde takhle jednoduše, tak to uděláme. Žena za přepážkou udělala několik škrtů, šipek a čar, přesně mi řekla, co mám kam napsat. A potom už jen připsat slovo „oprava“, dnešní datum a můj podpis. A pak vyřkla tu větu, která mě zase rozzuřila.
A ještě podpis partnera
Udělám vše, co mi řekne, a pak mi sdělí, že u té opravy musí být ještě podpis partnera. Na mně je vidět, že se mi opravdu nechce jít s tím domů a chodit zase druhý den. Tak vezmu papír do ruky a podepíšu se tam za něj, protože jeho podpis znám a v rámci možností ho napodobit umím. Takhle to zpět podám úřednici.
Ona na mě chvíli vyjeveně kouká, ale když zjistí, že se moje kopie jeho podpisu až tak neliší od originálu, usměje se a řekne, že takhle to vlastně také jde. A že to konečně máme z krku a vše v pořádku. Že bude dělat, že neviděla, kdo to podepsal – dva podpisy tam vidí a pro ni je to tak, jak má být. A konečně mohla ty formuláře přijmout.
Stejně nejsou ověřené
Sláva, hurá, vyřízeno. A já přemýšlím nad tím, jestli podpisy dneska stejně nejsou víceméně přežitek. Kdybych ty formuláře sbalila a podepsala je za partnera za rohem, pozná úřednice úplné prd. Pokud podpis není ověřený, je to stejně jen formalita, nebo spíš krytí pro případ nějakých budoucích problémů. Ale to tady nehrozí a já jsem ráda, že se po všech těch peripetiích ukázalo i trochu lidského přístupu. No, asi i úřednice měla té vlastní byrokracie plné zuby. A to je dobře.
